Jít na rande se svým šéfem, je to nejhorší, co můžete udělat. Netvrdím to jenom proto, že je mým šéfem Marek, ale taky proto, že s tím mám už nějaké zkušenosti.
Se šéfy to totiž není jednoduchý, člověk na nich tak trochu závisí a tráví s nima až nezdravý množství času. A když už spolu máme společný ty projekty, deadliny a faktury, tak se tak nějak nabízí i ten gauč v rohu kanceláře, který tam stejně většinu času jen tak neužitečně stojí. Nebo leží?
Za svůj pracovní život jsem měla zatím šéfů pár a s oběma jsem postupem času vytvořila tak dokonalý tým, že o tom jejich manželky a přítelkyně asi nechtěly ani slyšet.
Můj první šéf byl takovej tichej nenápadnej a křehkej typ, kterej si mě nejspíš získal tím, že se mi už po pár měsících v kanceláři začal svěřovat, jak si se svou manželkou vůbec nerozumí, a jak se s ní plánuje brzy rozejít. Těšil se totiž až potká tu pravou ženu svého života, se kterou pojede cestovat kolem světa na plachetnici. Z toho trochu smutně vyplývalo, že tu původní ženu nechá doma, aby mu vychovala ty jejich tři krásný děti, kterým on mezitím bude oddaně posílat pohlednice z cest a alimenty.
Čím častěji se mi svěřoval, tím častěji dodával, že si spolu tak skvěle rozumíme, že neví co by beze mě dělal. Sem tam taky zmínil, že jsem hezká a chytrá a tak vůbec. Já jsem si toho samozřejmě ani trochu nevšímala, protože jsem profesionálka. Předstírala jsem, že je mi to naprosto ukradený, ačkoliv jsem jenom čekala na to, až napnem plachty a pofičíme proti proudu.
Bohužel jsme zatím spíš soulodili po proudu. Šéfa s manželkou jsem potkávala pravidelně ve šťastném objetí ve městě, a plachty jsme napnuli jedině v podobě zatažení závěsů v kanceláři po jednom pracovním večírku, kdy mi šéf nečekaně nabídl pomoc s úklidem. Uklidili jsme to fakt parádně, a pak konečně přišel na řadu ten nedoceněný gauč.
Bylo to…takové zvláštní. Šéf mě sice přitahoval, ale vlastně jsem celou tu dobu myslela na jeho ženu a děti, teda přesně do chvíle, než se zmínil, že ještě nikdy neměl nic s takhle velkou holkou. V tu chvíli jsem docela rychle přeladila z pocitů viny a urazila jsem se. Nikdy jsem si nepřipadala tak velká, abych mohla být “největší” a navíc “z kolika asi?”. Došlo mi že plachetnice se konat nebude a vzpomněla jsem si že mám stejně mořskou nemoc. A tak jsem emigrovala, z gauče, z kanceláře, i z práce, rovnou do firmy, kde teď zase pracuju.
V téhle práci jsem měla od začátku skvělýho šéfa. Tak skvělýho, že jsem se do něj na první, možná až na druhý, pohled zamilovala, aniž bych s ním musela, kdy strávit jedinou přesčasovou hodinu. Nebylo to v mojí situaci asi úplně nejchytřejší, ale říkala jsem si, že jsem se už poučila, a že to bude všechno dobrý. Můj druhý šéf byl krásný, vysoký, hnědooký, mladý perspektivní muž, který splňoval všechny atributy dokonalého moderního gentlemana, včetně dokonalého sestřihu vlasů a perfektní přítelkyně..
Měla jsem pocit, že mě jeho dívka nemá moc ráda, ale přesto mi pravidelně posílala po šéfovi muffin k snídani. Nejdřív jsem se bála, že je otrávený, ale párkrát jsem ho otestovala na kolegyních, a když všechny přežily, musela jsem uznat, že holka peče líp než já…
Rok se s rokem sešel a byl tu vánoční večírek, kam šéf dorazil sám, protože jeho přítelkyni nebylo dnes moc dobře. Už v průběhu večírku jsem si všimla, že mě sleduje pohledem kamkoliv se hnu, a když jsem jela o patro výš pro další lahve vína, jel “mi pomoct”. Hned jak se zavřely dveře od výtahu, jsme se začali líbat a to mi docela pomohlo zapomenout i na tu jeho dokonale pečící holku.
Jedno patro intimity bylo fakt málo, a tak jsme na chvilku zablokovali výtah, abychom měli trochu klidu a soukromí. Náš klid a soukromí narušil až šéfův mobil, když mu zavolala přítelkyně, že má akutní střevní chřipku a potřebuje odvézt na pohotovost. Já jsem v tu chvíli zvedla hlavu a všimla jsem si, že je v tom výtahu bezpečnostní kamera, a tak jsem rychle vystřelila pro víno a doufala jsem, že nás nikdo neviděl.
Viděla nás naštěstí jenom paní vrátná. Ta byla ale shodou okolností kmotrou sestřenice z druhého kolena šéfovy přítelkyně, a tak se to přece jenom trochu provalilo.
Následující týden jsem strávila doma se střevní chřipkou a zjišťovala jsem z facebooku novinky. Můj dokonalý šéf se zasnoubil, pořídil si s přítelkyní štěňátko, a vzal moc lukrativní job někde jinde.
Od začátku toho roku jsem měla po celé tři roky jednu skvělou šéfovou, kterou teď bohužel nahradil Marek.
Při představě, že se s ním budu muset potkávat na chodbě, a že mi bude dělat nějaké návrhy, na které ani nechci být připravená, jsem si byla od nástupu do práce trochu nejistá, zda nedělám chybu. Na druhou stranu jsem byla trochu zklamaná, když jsem zjistila, že mi žádné návrhy nedělá a naopak se mi docela vyhýbá… Konečně ve středu si mě Marek zavolal na kobereček a pozval mě po práci na večeru, aby sme si niečo vyjasnili. Nevěděla jsem jestli jsem ráda nebo nerada ani, co budeme jasnit, ale šla jsem.
Když jsem dorazila večer do smluvené vietnamské restaurace, seděl tam Marek a čakal na mňa. Seděla tam vedle něj taky nějaká neznámá holka, kterou mi Marek představil jako Petru, svoju priateľku. Zbytek večera jsme s Petrou poslouchaly střídavě přednášky na téma “ako sme s Petrou šťastní” a “ako efektívne riadim našu firmu”. Petra nadšeně přikyvovala a já jsem si uvědomila, že pro lidi bez názoru je tady na světě taky místo, treba hneď tu vedľa Marka.
Marek se sám se sebou shodl na tom, že z nás budú skvelí priatelia a na závěr večera, jsme opražili klasické téma “kedy už si taky konečne niekoho nájdeš, Ema”. To mi od někoho, kdo mě vlastně vůbec neznal, připadalo trochu přes čáru, a tak jsem jim detailně vylíčila, jak bezvadnýho kluka mám…
Můj kluk totiž skvěle vaří, pere, umí s vysavačem, má rád kočky a mimo to má skvělou práci a oduševnělé koníčky, dělá bojové umění, umí pilotovat letadlo, kliky dělá bez použití rukou, jeho předci jsou aristokratického původu a po slepu umí najít lanýže, a to i v Čechách. Tím jsem sklidila víceméně upřímné gratulácie od obou, a tak jsem jim ani nekazila večer tím, že můj kluk je sice bezva, ale neexistuje.