Po výletu do Brd jsem zase chvíli neměla chuť nikam jezdit na výlet, natož se Ctiborem. Měla jsem pocit, že je všechno zbytečný, a že jsem úplně špatně tady v tom vesmíru. A že nic nedává smysl. A že nikdy nebudu šťastná v práci se svým šéfem. A že budu napořád sama. A že mě nikdo nemá rád. A jak už to tak bývá, když máte pocit, že jste na všechno sami a nikdo vás nemá rád, tak z ničeho nic někdo přijde a přivrtá vám poličky.
Po několika týdnech se za mnou totiž neohlášeně zastavil Matouš a spontánně si s sebou přinesl vrtačku. Po tom, co jsem ho trefila brdskou šiškou, u mě přespal a ráno nejdřív snědl zbytek koláče, který upekl Ctibor, a potom mi opravil v bytě všechno, co se dalo, včetně věcí, o kterých jsem ani netušila. že jsou rozbité. Celou dobu jsem tam tak stála a fascinovaně na něj koukala, jak vrtá do zdi, a do dřeva, a do dřevotřísky. Pozorovala jsem, jak se mu na rukou dělají boule vždycky, když přitlačí a mezi obočím vrásky od soustředění a vrtá a vrtá a tohle všechno pro mě. Když dovrtal a dopil zbytek čaje, sbalil vrtačku a šel asi něco vrtat k nějaké jiné zoufalé manželce. Při rozloučení mě přimáčkl ke zdi a políbil mě, ale ne, nic se nezměnilo. Pořád to bylo jako líbat se s mladším bráchou. Tak jsme se tomu zasmáli a pochopili jsme, že tudy stále cesta nevede.
Když Matouš odešel, sedla jsem si do kuchyně, podívala jsem se na všechny opravený části mého bytu, které na to čekaly roky a rozbrečela jsem se. Nechápala jsem proč, ale byla jsem po těch zážitcích patřičně rozložená, smutná, a tak celkově maniodepresivní nebo bipolární, kdo ví.
Rozhodla jsem se že svou bipolární maniodepresivitu zaženu cvičením a vytáhla jsem si jógamatku. Cvičila jsem asi hodinu a půl a snažila jsem se přestat si připadat tak hrozně důležitě, aby mi ty moje problémy přišly jako maličkost, ale moc mi to nepomáhalo. Taky jsem se snažila nemyslet na to, proč mě dneska nikdo nepotvrdil na Tindru, a proč mě všichni opustili v tenhle hrozný čas. Visel nade mnou takovej šedivej mrak a říkal mi, že ať udělám cokoliv, tak budu takhle vydeptaná. Nakonec jsem se podívala na svůj telefon a moje holčičí aplikace v telefonu mi oznámila, že mám zítra očekávat začátek svého cyklu. Tím se vše vysvětlilo a tak jsem si lehla v klidu do postele, zapnula si svůj oblíbený film pro tyhle momenty s názvem „Až tak moc tě nežere“. Po jeho shlédnutí, jsem z nějakého záhadného důvodu napsala tomu klukovi, co mi dal v autě svoji vizitku…
Ráno mě probudila smska. jestli nechci jít večer na drink. Jediné, na co jsem ten den měla náladu, byl absolutní klid, pochopení, ohřívací lahev na mazlení, teplou deku a ticho. Ale vzhledem k tomu že si některá ženská přání plně odporují, odepsala jsem mu že půjdu, a tak jsem v první den své stopadesáté šesté periody vyrazila na rande.
Hormonální změny ve vzduchu okolo mě naštěstí zajišťují, že i přes toto nesnesilné rozpoložení, jsem v tomto období nějakým záhadným způsobem přitažlivá, takže je nejdůležitější uřídit sama sebe, abych se společensky nějak neodstřelila, a nechat ho mluvit.
On se jmenoval Kamil. Objednal mi rum a posadil mě k oknu, asi abych se mohla dívat, jak po magistrále jezdí auta. Povídal něco o tom, jak se ke mně ten kluk nehodil, a že mě chce vysvobodit z jeho moci. Jedno auto. Druhý auto. Třetí panák. “No tak vysvobozuj,” říkala jsem si v duchu, dopila jsem panáka a rovnou si objednala dalšího. Čtyřicátýtřetí auto. Šestej panák. Magistrála se pomalu vypradzňovala a já jsem byla v čím dál lepší náladě. Po dvou hodinách s Kamilem a s mexickým rumem jsem zapomněla na šišky, na vrtačku i na periodu a jediné, co jsem si přála, bylo obejmout Kamila, nohama ideálně…
Ráno jsem se probudila oblečená. Ležela jsem na gauči velkého obývacího pokoje a na zemi byla zřejmě vzpomínka na včerejší párty. Asi mi muselo bejt hodně špatně. Motala se mi hlava, jako kdyby mě do ní někdo celou noc mlátil palicí, ale mám pocit, že to asi nebylo z toho důvodu. Rozhlížela jsem se po bytě, ale nikde ani stopa po Kamilovi.
Po chvíli mžourání okolo jsem objevila na stole lístek se vzkazem: “Emo, vezmi si tágo domů, já to tady uklidim. Nebyla jsi k probuzení, snad nejsi v komatu… Zabouchni dveře. Zavolám… Kamil.” Vedle vzkazu ležely dvě stovky, a tak jsem je sbalila a šla na tramvaj.
Kamil zatím nezavolal. Ale kdo ví, třeba ještě zavolá, když to slíbil. Zajímalo by mě totiž, co se dělo mezi šestým panákem a ranní cestou na tramvaj. Ale co, co si nepamatuju, to se nestalo. Proč se tím stresovat?
amen