#16 / FRONTA NA RANDE

Před Vánocema se z ničeho nic nedá nic stihnout. Poklidné svátky klidu a míru se promění v krvelačný závod o místo na přeplněných parkovištích, ve snaze na poslední chvíli zažít zázrak. Ani ne tak v podobě zrození spasitele jako v podobě nalezení spásného nápadu na dárek, který by mohl splnit očekávání našich více či méně milovaných. Já osobně Vánoce nesnáším. Mrznu už jenom při pohledu na teploměr, cítím v nose utrpení všech těch kaprů a odraz mého obličeje ve vyfukovaných kouličkách mi připomíná, kolik letos zase přiberu, protože veganských sladkostí se poslední dobou prodává nějak podezřele moc.

Místo abychom si dali dárky jen tak, kdykoliv během roku, předáváme si je všichni úplně připitoměle ve stejný den, v období největší zimy, pod pomalu usychajícím jehličnanem. A jak nikdo nestíháme a nakupujeme na poslední chvíli, trávíme milion času ve frontách, kde se musíme mačkat na ostatní lidi a ještě se tvářit, že nám to vůbec nevadí “protože jsou Vánoce”. Ty fronty jsou na tom rozhodně ta nejhorší věc. Vlastně jediná dobrá věc na frontách je, že se tam docela dobře seznamuje.

V pátek jsem kupovala nějakou knížku pro babičku a když jsem stála sto osmdesátou šestou minutu ve frontě na zaplacení, zakopnul o moji nohu nějaký cizokrajný kluk, ztratil rovnováhu a zvrhnul dvě řady Halin Pawlovských. Pomohla jsem mu je posbírat, přeložila jsem mu nadávky od prodavače a povzbudivě se na něj usmála, aby to nebral tak tragicky. Mezitím mě ale přeběhlo ve frontě osmnáct lidí, a tak se mi nabídl, že se mnou frontu vystojí, a pak mě jako poděkování pozve na kafe. Podezřívala jsem ho, že se ke mně přidal jenom proto, že jít na konec fronty by mu mohlo zabrat o tři hodiny dýl, ale na tom kafi trval i za pokladnou, a tak jsme šli.

Jmenoval se Tone a byl ze Slovinska. Měl delší prořídlé vlasy a takovou tu dlouhou kozí bradku, která by potřebovala zastřihnout tak před pěti lety. Podle figury vypadal že fandí pivovarnictví, což není zrovna můj styl, ale měl takové ty kouzelné jiskřičky v očích a ďolíčky ve tváři a to já mám ráda. Na druhou stranu se mi jeho jméno „To-ne“ snažilo napovědět, že tudy zřejmě cesta nepovede, ale nechtěla jsem to vzdávat tak brzo.

Cestou do kavárny jsme začínali zjišťovat, že vlastně nemáme úplně moc společného. On byl vášnivým čtenářem Terryho Pratcheta, kterého já jsem nikdy nedočetla jedinou knihu, a já jsem mu ve fantasy světě oponovala Harrym Potterem, kterým on absolutně pohrdal “protože je pro děcka”. I přes naše knižní nedorozumění, jsme to nevzdávali a hledali jsme nějaké styčné body, na kterých bychom se mohli shodnout, když nám spolu to sbírání Halin, šlo tak pěkně.

Došli jsme do kavárny a Tone mi začal povídat o tom, jak jezdí na taková ta setkání hromady lidí někde na louce u lesa, kde se všichni převlečou za někoho jinýho, a pak běhají celý víkend okolo a předstírají, že je středověk. Zajímavý… A kniha, kterou koupil svojí sestře k Vánocům, byla nějaká pozlacená okultní literatura pro ujetý středověký obřady, který tam budou v létě na tý louce dělat. Začala jsem přemýšlet, jestli ty jiskřičky v očích nebyly spíš vyčarovaný než kouzelný.

Postupně jsme zjišťovali, že se neshodneme fakt vůbec v ničem. Nechutnala mu moje oblíbená značka fair trade kafe, a tak si ho celý zalil odstředěným mlíkem. Jeho oblíbený jídlo byl hovězí guláš. Neměl rád Evropskou unii ani jiná „pochybná sousedská společenství“. Nejezdil rád městskou ani na kole. Neměl rád děti a ani žádné nechtěl. Ale co hůř, neměl rád kočky! A vlastně neměl rád vůbec žádná zvířata, pokud se nedala sníst. Byl prostě vegansky dost nestravitelná společnost.

Kdyby si někdy přečetl nějakou self-help knížku, tak by věděl, že má úplně špatnou strategii, a tudíž si nemůže nikdy nikoho najít. Nejdřív si má přece člověk pořídit kytku, a když přežije, tak zvíře, a když i to přežije, tak si má teprv hledat partnera. Dodržuju tohle už roky a mám doma prosperující botanickou zahradu a v ní dva spokojený tygry a teď, když už jsem se konečně dopracovala do stádia „hledání partnera“, tak bohužel potkávám samé podobně nestravitelné typy…

Po dvaceti minutách našeho rozpačitého nedorozumění v kavárně, jsem to už nevydržela a rozhodla jsem se, že si nebudu dál kazit Vánoce a půjdu domů. S omluvou, že musím balit dárky, jsem nechala nekompatibilního slovinského chlapce sedět, kde byl a šla jsem na tramvaj.

Asi za minutu mi stihla přijít zpráva od Tona, kterému jsem bohužel v prvotní euforii z našeho seznámení, dala svoje číslo. Psal mi, že jsem moc krásná, a že se těší až se příště uvidíme. Ajaj. V tu chvíli mi došlo, že mě vůbec neposlouchal, a tudíž si logicky nemohl všimnout, že si vůbec nerozumíme. Odpověděla jsem mu že teď “nebudu chvíli v dosahu”, z čehož by bylo snad každému jasné, že už se neuvidíme. Ale jemu ne. Ignoroval mé rozloučení a napsal mi, že mám moc hezký úsměv. Pochopila jsem, že v tomhle případě s vysvětlováním ničeho nedocílím a přestala jsem odepisovat.

Mezitím uplynuly dva dny, v průběhu kterých jsem od něj dostala přesně 67 zpráv. Některé měly Vánoční tématiku, jiné odkazovaly ke kráse různých částí mého těla, další vyjadřovaly nesnesitelnost mého neodepisování a nebo láskyplně popisovaly počasí. Některé byly dokonce multimediální… Dostala jsem několik fotek smutných nebo veselých slovinských obličejů, a dalších nevyžádaných částí jeho těla. Po těch dvou dnech už jsem to nevydržela a zeptala jsem se ho, proč mi tolik píše, když já mu vůbec neodepisuju. Odpověděl mi na to, že mi taky vůbec psát nemusí, když jsem taková nevděčná kráva, a že ten dárek, co mi koupil k Vánocům, dá někomu jinému. Bezva. Napsala jsem mu. že tak to bude nejlepší, a od té doby mám klid. Chápu že je těžký být na Vánoce sám, ale možná je lepší být sám než s nějakým psychopatickým stalkerem.

Já jsem každopádně sama nebyla, mám rodinu a dokonce i pár kamarádů, a tak naštěstí nemusím nikomu posílat fotografie svých smutných očí, aby mi udělal pěkné Vánoce. Vzhledem k dárkům co jsem letos dostala, si zřejmě všichni okolo mě konečně všimli, že s nikým nechodím. Od kamarádek jsem dostala jistě hodnotné knihy “Stále Single?” a “Hledám chlapa do Vánoc”. Můj nejlepší kamarád mi dal čokoládu “Mix singles”, kterou nejím, protože není vegan, ale aspoň jsem měla něco pro sousedku. Rodiče mě klasicky podrželi a dali mi knihu s názvem “Biologické hodiny” a o tři velikosti větší flanelové pyžamo s motivem koček. Jen od svého šéfa jsem nedostala nic se single tématikou. Dal mi hrnek s nápisem “kolegyně”, jako aby bylo mezi náma jasno.

Byla jsem toho singlovství tak plná, že jsem strávila celý večer, během jedné obzvlášť hrůzné pohádky, na internetu, kde jsem si o sobě četla mimo jiné na Wikipedii: “Single je osoba, která z různých důvodů, ať již dobrovolně či nedobrovolně volí nebo je donucena okolnostmi žít život o samotě, tedy bez partnera. Do této kategorie spadají relativně mladí lidé ve věku 25 až 40 let, kteří se rozhodli žít po delší dobu bez partnera proto, aby mohli rozvíjet jiné než rodinné životní strategie.”

Po záplavě všech těch vánočních dárků, které se mi snažily naznačit, že je se mnou něco v nepořádku, když nikoho nemám, mě ale od Wikipedie potěšila jedna věta: „Single život může být přínosnější než manželství.“ A s tím můžu jít dneska v klidu spát, klidně i v tom asexuálním flanelovém pyžamu s kočičkama.

Komentáře

Komentář