Nevím, jestli je to tím hektickým začátkem nového roku, a nebo tím, že jsem nevyléčitelně melancholická, ale poslední dobou pořád přemýšlím, jestli jsem šťastná. Vlastně se nemám špatně, mám práci, střechu nad hlavou, balí mě spousta kluků…ale pořád jako by to nějak nebylo ono. Protože jsem zvídavá, googlila jsem několik popisů štěstí, abych to lépe rozlouskla, ale vlastně pořád nevím, jestli to splňuju. Třeba podle Gándhího je štěstí “Když to, co si myslíš, co říkáš, a co děláš, je v rovnováze”. Je tu ale i možnost, že štěstí je “tvá radost, která nepřináší druhým smutek ani žal, ostatní je sobectví”, což tvrdil Bajajův kůň o Vánocích. A na Wikipedii byl o štěstí pro změnu tak rozsáhlý článek, že ho ani nešlo dočíst.
Jako úplně první odkaz mi ale překvapivě vyskočila seznamka. Možná to něco vypovídá o mé historii vyhledávání, ale co. Na stránce psali dokonce, že je to osudová seznamka. A jakmile někde napíšou slovo “seznamka” ve spojení se slovem “osudová”, nutí mě to na stránce aspoň chvilinku pobýt. Přestože zrovna Štěstí má grafickou podobu webové stránky naší třídy 8.A, kterou před sto lety vyráběl jeden z mých spolužáků během deseti minut o přestávce.
Trochu jsem tam pobrouzdala a našla jsem spoustu úchylů, kterým jsem se ale naučila nepsat. Když už jsem to chtěla vzdát, objevila jsem Láďu z Loun, který měl hned pod svým jménem přezdívku “normální heterosexuální muž”. Po zážitcích z minulého týdne jsem ve svém životě rozhodně normálního heterosexuálního muže potřebovala, a tak jsem rozklikla jeho profil a dozvěděla jsem se spoustu dalších informací. “Jsem Láďa z Loun, normální heterosexuální muž bez dluhů a hypoték, zcela výjimečně pijící alkohol.” Taky tam psal, že je mu kolem čtyřiceti a zve ženu či dívku na zmrzlinu, aby si spolu poté mohli zařídit statek s drobnými zvířaty. Hmm… Trochu jsem zaváhala. Neuměla jsem si totiž úplně představit, jak budu vypadat v holinkách, až půjdu po ránu krmit slepice. Pak jsem si ale přečetla větu, že má Láďa šikovné ruce a mimo masáže zad, rukou, nohou či hrudníku rád pracuje se dřevem. A protože jsem vždycky byla tak trochu dřevo, tak jsem mu odepsala. “Ahoj Láďo, půjdem na zmrzlinu?”
Láďa se mi ani ne za hodinu ozval, a tak našemu štěstí nestálo nic v cestě. Abych mu vyšla, teda vyjela, vstříc, sedla jsem na vlak do Loun a pomalu jsem začínala přemýšlet nad tím, jaký vzor holinek mi bude slušet nejvíc. Cesta trvala asi sto hodin, ale stálo to za to. Láďa na mě čekal na nádraží.
Pozdravili jsme se a jako první mi zavázal oči a odvedl mě pěšky v mrazu někam, kde jsem to neznala, což není překvapivý, protože jsem byla v Lounech prvně a nic jsem neviděla. Cestou mi Láďa popisoval všechno, co můžu vidět okolo a vyjmenovával mi i ulice, kterými jsme šli “Husova, Žižkova,…”. Asi nějaký husitský území v těch Lounech. Nebyla jsem překvapivě ani vyděšená, ani jsem netoužila použít žádnou výmluvu pro odjezd domů, protože Láďa měl velice dobrácký hlas, a navíc jsem vlastně pořád věděla, kde jsem. Asi po půl hodině chůze jsme zastavili a Láďa mi sundal z očí ten červený šátek s puntíky, zavázal mi ho kolem krku a ukázal mi své překvapení.
Přede mnou stála dvě nablýskaná pádla a dřevěná pramička s modrým pruhem na boku. Prý že jedem někam soulodit… Žádné jiné lodě jsem sice neviděla, ale proč ne. Copak může být něco lepšího než romantická plavba po Ohři s normálním heterosexuálním mužem z Loun při dvou stupních Celsia? Láďa se kasal, jak bylo složitý tu loďku sehnat, takhle v lednu, ale jeho kamarád má prý půjčovnu, a tak ho nakonec ukecal, i přesto, že není sezóna. Láďa byl prostě poklad.
Byla zima jako v Rusku, kde jsem teda taky nikdy nebyla, ale takhle nějak si to umím představit. Drkotala jsem zubama celou cestu, přestože Láďa vzal na cestu láhev rumu “aby nám nebyla zima”… Po chvíli jel na pramičce jen Láďa, protože já jsem se proměnila v duhu a vypila jsem skoro celou láhev rumu sama.
Můj společník byl čím dál zábavnější a sečtělejší, ačkoliv jsem si ze začátku nebyla úplně jistá, jestli mi intelektuálně dostačuje. Bavil mě svým lounským jemnovtipem tak dlouho, až jsme se přiblížili natolik, že se loďka začala, ve více či méně pravidelných intervalech, houpat. A byl klid. V tu chvíli jsem si povzdechla, že je docela škoda, že jsme se nehoupali o něco dýl… Láďa mi na můj povzdech odvětil, že “to je asi nějakej můj problém, protože se s ním vždycky udělala každá.” To mě na chvilku rozmrzelo. Ale pak jsem se rozhodla, že jestli se s ním udělala každá, tak já taky, a převrátila jsem loďku dnem vzhůru.
Láďa byl trochu překvapenej, že se udělal v takhle krátkým čase podruhý. Já jsem zase zjistila, že to byl pěkně pitomej nápad, lézt do vody takhle v zimním oblečení s dvěma promile. Hrozně špatně se mi plavalo a ta ledová voda mě úplně propichovala naskrz. Titanic bagr. Nechala jsem Láďu Láďou a loďku loďkou a plavala jsem ke břehu. Láďa mezitím bojoval s potápějící se pramičkou a snažil se pochytat pádla, aby je mohl vrátit kamarádovi, a já jsem se zoufale snažila najít u břehu někoho, kdo by nám mohl zavolat sanitku, protože od chvíle, co jsem otočila loďku, mi pomalu docházelo, že dneska ještě nechci umřít.
Naštěstí jsem našla nějakého důchodčího pejskaře, který u sebe měl svého Aligátora, a tak jsem zavolala 155. Láďovi po chvíli loďka uplavala, a doplazil se ke břehu, ale vůbec se mnou nemluvil. Asi za čtvrt hodiny nás naložila sanitka. Byli jsme podchlazení, nacucaní a dost mlčenliví… Svlékli nás do naha, zabalili nás do dek a do aluminiových folií a odvezli nás do lounské nemocnice, která naštěstí nebyla daleko.
Propustili nás až druhý den, ale rozhodně nesouhlasili s tím, abych se vrátila hned do Prahy. Musím prý zůstat aspoň pět dní v domácím léčení… A tak jsem si vzala volno z práce a bydlím teď s Láďou v Lounech. Aspoň máme trochu času začít spolu zase mluvit, a pak se pobavit o tom, jaký vzor na holinkách by se Láďovi líbil. Zmrzlinu ale asi ještě chvíli vynecháme.
Tak pokud se tohle vážně stalo a on je i po tom co jsi ho vykoupala v ledové řece stále ochoten se o tebe starat 😀 tak by jsi ho měla co nejdříve požádat o ruku 😀