Kateřina mě v pondělí v sedm ráno vzbudila s tím, že si našla jinej podnájem, protože chce bydlet blíž svojí nový práci a to dojíždění by jí zabilo. Zrovna jí ten byt prej potvrdili, tak má radost. Já jsem zas takovou radost neměla a trochu jsem jí podezřívala, že je jenom líná starat se o moje kočičky, když jsem ji minulý týden tak vyškolila. Ale když mi vysvětlila, kde si našla práci, pochopila jsem to… Kateřina je totiž tak moc kůl, že se stěhuje do Berlína. Takže se teď uvidíme asi tak často, jako když se v září odstěhovala na Bali. Ach jo. A k tomu mám navíc stále jeden velkej opar přes půl obličeje, takže jsem asi tak sympatická jako atomovej reaktor.
Můj šéf se mě hned v pondělí po příchodu do kanceláře nezapomněl zeptat, s kým jsem se zase líbala, že jsem dopadla takhle. Přešla jsem to mlčením, ale moje indispozice se rychle se rozkřikla. Snažit se pracovat s intergalaktickým oparem v open-spacu je snad horší, než se snažit dýchat ve vakuu. Kolegové mi sice nic neřekli, ale kdyby mohli, vystřelili by mě jak Lajku, jen aby něco nechytli. To si vážně myslí, že za nima budu běhat po kanceláři a vrhat se na ně jako vzteklá liška, abych je všechny nakazila?
Asi po třech hodinách, kdy mě kolegové obcházeli s kapesníkem přes obličej, jsem šla za šéfem s tím, že se necítím dobře. Šéf mi s úsměvem řekl, že to docela chápe, ale pustí mě jen pod podmínkou, že mu povím, jak se mi to stalo. Vymyslela jsem si proto moc zábavnou, mládeži nepřístupnou historku, která mu připadala dostatečně důvěryhodná, a tak mě pustil. Pravda je stejně relativní a stačí, že o Láďovi víme já a Kateřina.
Vzhledem k tomu, že jsem neměla teď celý den co dělat a na Tindru už se mi sešla pěkná řádka nových potenciálních známostí, rozhodla jsem se, že jednoho z nich vyděsím svým pomalu rostoucím chobotem. Kateřina je mou velkou inspirací, a tak jsem si vybrala pětadvacetiletého umělce z Berlína, který přijel do Čech psát diplomku o štěstí. Znělo to tak romanticky. A já jsem zřejmě neměla za poslední dva týdny štěstí dost, a tak jsme se rovnou domluvili na oběd.
Chtěl vidět nějaký pořádně hipsterský místo, a tak jsem ho vzala do Cobry, protože pokud všichni nejsou nacpaný v Krymský, tak seděj v Cobře. Dali jsme si obědový meníčko, protože v Cobře mluví vegansky, a tak se tam i já můžu naobědvat. Sebastian se mě překvapivě ani moc nelekl, ale přicestoval z Německa a bůhví, jak tam teď vypadaj holky, tak se možná není čemu divit. Při prvním pohledu do mých očí se hned rozpovídal o štěstí a o jeho školním projektu. Téma si vybral snadno. Tak nějak zjistil, že jeho život není zrovna nejšťastnější, a tak se rozhodl učit od těch, kteří tenhle šťastný přístup k životu mají. Proto teď jezdí po celý Evropě a v různých zemích mluví se zajímavýma lidma o jejich přístupu ke štěstí. Připravuje o tom knihu, a taky točí krátká videa, fotí fotky a všechno to bude sloužit jako jeho diplomka.
Jeho projekt mi přišel super, ale já jsem od přírody takovej stydlivej typ (a mám opar přes půl obličeje!), a tak jsem se natočit nenechala. Poslala jsem ho ale za několika svými kamarády, kteří mi přišli zajímavější než já, a taky o dost šťastnější.
Sebastian se mi ale každý den vracel s tím, že já jsem pro něj pořád nejzajímavější, a že by mě chtěl poznat blíž. Třeba bych pak ztratila ostych a nechala se taky natočit, si myslel. Kurióznější pozvání do postele, jsem ještě nedostala. Nevím, jestli se mu tak líbil můj aktuální přístup k životu: “jsem zrovna sice dost hnusná, ale jinak jsem v pohodě” a nebo představa, že mu taky bude rašit chobot, ale ani jedno jsem úplně nechápala. Ale když mi to déle vysvětloval, tak jsem pochopila. Před časem se rozešel s přítelkyní a už mu to moc nemyslí, a tak by se potřeboval dobít u někoho v náručí. Ona to nakonec bude možná taková cesta za evropským štěstím v trochu jiné než knižní formě…
Postupem týdne jsem se stala středobodem Sebastianova pražského vesmíru a byl schopen mi zavolat ve kteroukoliv denní i noční hodinu s tím, že má nějaký problém, a že potřebuje pomoct. Pokud totiž problém neměl a psal jen tak, už jsem nereagovala. Já jsem pro každou dobročinnost, ale Sebastian a jeho všeobjímající štěstí byli daleko za mými hranicemi štěstí. Když už jsem nevěděla, jak se ho zbavit, náhodou jsem potkala cestou na naši schůzku Matouše. I přes můj defekt v obličeji mě poznal a nechal se ukecat k tomu, že bude před mým německým svěřencem hrát mýho kluka. Pod podmínkou, že se nebudeme líbat, se kterou jsem souhlasila, protože to by stejně po minulých zkušenostech nemělo smysl.
Sebastian trochu zjihnul, když jsem přišla na naši schůzku ve dvou. Matouš mu vysvětlil, že by byl rád, kdyby přestal otravovat jeho girlfriendu, že ho ty hovory v noci budí ze spaní. V tu chvíli už se Sebastian vpíjel do opěradla své židle a vypadal, že mi už psát ani volat nikdy nechce. Matouš mě pak vzal suverénně za ruku a odvedl mě z kavárny. Pak se omluvil, že už musí jít, protože jde pozdě na zkoušku a někam odběhl. Aspoň mi tím připomněl, že já jsem taky pospíchala domů, abych stihla Kateřinu, ještě než zmizí na autobus do Berlína.
Chytla jsem ji ještě ve dveřích, kde jsme se dojemně objaly a já jsem jí slíbila číslo na jednoho parádního berlínskýho umělce, kdyby potřebovala někdy stalkera do zásoby. Zasmály jsme se tomu a slíbila jsem jí, že brzo přijedu na návštěvu, ale obě jsme věděly, že zas budem na dlouho jenom virtuální nejlepší kamošky.
Když Kateřina odjela, bylo doma i přes obě kočky dost smutno, a tak jsem nás všechny postupně nakrmila (nejdřív kočky a pak sebe) a šli jsme spát. Před usnutím jsem ještě přemýšlela, jak šťastná asi bude ta Sebastianova diplomka o štěstí, jestli bude mít v každý zemi takhle šťastný konce. Guten nacht.