Tím valentýnským polibkem jsem žila sedm dní. Teda žila… Seděla jsem doma s online depresí, protože jsem doufala v nějaký zamilovaný happyend a můj telefon pořád mlčel. Mezitím co jsem čekala, že se můj drahý Valentýn ozve, jsem stihla zhlédnout všechny seriály, které minulý týden vyšly, naučila jsem se vařit tucet nových veganských jídel (pro koho ale?!) a začala jsem skládat origami podle tutoriálů. Telefon jsem kontrolovala asi tak každý tři vteřiny, takže jsem měla pocit, že čas prostě přestal ubíhat normální rychlostí a zpomalil se na rychlost tmy. Když už jsem projela několikrát za sebou všechny relativně smyslupný věci, přešla jsem přirozeně na koťátkový videa, kachny oňufávající bulteriéry, mňoukající papoušky a opičky oždibující minipsy. Nakonec jsem rozeslala pár hromadných emailů slibujících štěstí i doživotního partnera a stala se fanouškem týpka, kterej přeskakuje kroketový překážky na pravým zápěstí, protože kvůli cukrovce přišel o pravou nohu. Měla jsem za sebou prostě velmi produktivní týden.
Celý týden jsem zvládla držet intenzivní internetovej smutek za svoje valentýnský dobrodružství. Osmý den jsem to konečně vzdala a odepsala jsem tomu klukovi, kterýmu prý dala můj mail naše společná kámoška. Nevím sice která, ale to je koneckonců jedno, hlavně že napsal a pozval mě ven. Psal mi vlastně už minulý týden, ale to mě to zrovna úplně nezajímalo, a tak jsem mu odpověděla až teď, potom co jsem vystalkovala, jestli to není nějakej psychopat. Google mi o Eduardovi vyzradil spoustu zajímavých věcí a jako psychopat nevypadal, možná trochu jako eko-aktivista a to mi zas tak nevadí, protože bych taky byla ráda, kdyby jsme tu ještě chvíli měli kyslík pro všechny zadarmo.
Eda byl docela důvtipnej, protože mě pozval někam, kam jsem sama chtěla jít. Na Sexplicit. Není to úplně výstava, na kterou by měl každej koule mě pozvat na první rande a to se mi líbilo. Všechen ten sexuální kontext pohromadě by dokázal totiž přivést do rozpaků kdekoho, a to i bez přítomnosti člověka, na kterého se snažíte napoprvé udělat dojem.
Potkali jsme se před Kotvou, kam Eda přišel pozdě, protože byl demonstrovat za Šumavské lesy. Čekala jsem řetězy kolem pasu a strom na zádech nebo aspoň nějaký agitační letáčky či transparenty v podpaží. Ale na to, že šel z demonstrace vypadal docela normálně, a tak jsme se vydali eskalátorovým bludištěm nahoru.
Hned na úvod našeho výstavního harmonizování, jsme si dali mou oblíbenou etudku: “Kdopak bude dneska platit?”. Tyhle situace miluju. Ty holky, co sedí v pokladně a celý den se škodolibě těší, až k nim přijde nějaký roztomilý “pár” a ony se budou moct s nevinným úsměvem zeptat: “Dohromady nebo zvlášť?”.
A já prostě nikdy nevím. Někdo trvá na tom, že to zatáhne a urazí ho, když to chci zaplatit taky, protože má pak pocit, že není dost gentleman. Někdo jiný zase rád všechno dělí napůl, a tak potřebuje vidět, jak tam vysázím těch svých pár pětek vedle těch jeho. Další se zase naštve, když počítám s tím, že to zaplatí on, protože má pocit, že ho zneužívám. A někdo další zase chce, abych to zaplatila já, protože mu nepřišla výplata on je děsně chudej. Prostě každej úměrně svým komplexům. Ale nikdo z nich mi to neřekne předem, takže si to ta slečna teď může parádně užít. Usmívá se, protože ví, že tohle všechno, co jsem vyjmenovala, se teď děje na pozadí té situace a lidi milujou drama. A tyhle pokladní holky nejvíc. “Zvlášť,” ozve se z Edova směru. Já můžu v klidu vysypat drobný a rázem je po krizi identity našeho párového života, protože už víme, že tady se všechno dělí rovným dílem.
Procházeli jsme výstavou a první u čeho jsme se trochu zasekli byly kozy. Takový normální odhaleně-velkoplošný kozy přes půl stěny. Bylo to fascinující, jak se dají takový kozy zvětšit. A to jsme v tu chvíli ještě ani nevěděli, že o kousek dál je ta stejná fotka dokonce přes celou stěnu. Přišlo mi to trochu prvoplánový, ale asi nejsem dost umělecká. Chvíli jsme se pak zasekli u nějakého olejomalbového obrázku. Nebyli jsme s to rozpoznat, jestli ten muž posiluje svaly pravého zápěstí a nebo se myje v mírně nezvyklém rozpoložení. Trochu mi ten obraz připomněl moje koupelnové “rande” s Petrem, a tak jsem se raději odsunula o kousek dál, abych ho mohla v klidu nechat v historii svých rande-vzpomínek.
Překvapilo mě, že na výstavě nebyla ani noha. Teda nohy tam byly, ale jenom nohy nás dvou. Na to, že šlo o takovou kuriózní výstavu v jeden z posledních dní otevření, čekala bych trochu jinou návštěvnost. Naše osamělé nohy pak trochu blbě odbočily, a tak jsme minuli kus výstavy a octli jsme se v projekčním sále, kde hrál zrovna nějaký horor, a tak jsme si sedli, že se kouknem.
Když to po pár minutách skončilo, zjistili jsme, že to nebyl horor, ale videoart. Po videoartu proběhl nějaký dokument o holce, co tancuje nahá ve výloze a na skle má nápis “Nejsem toto tělo.”. Asi nějaká budhistická provokace. V dalším videu byla jiná holka, která pro změnu chodila nahá po psím útulku a nechala se zavřít do jednoho z kotců, a po ní jsme stihli ještě nějaké video o vibrátorech… V tu chvíli už jsme tam seděli docela dlouho. Slovo dalo slovo a pohled dal pohled, a tak jsme se s Edou začali líbat. Co jinýho taky dělat na podobný výstavě v tmavém projekčním sále. Po chvilce jsme zaslechli nějaké chichotání a všimli jsme si, že mezitím přišli do sálu další návštěvníci, a tak jsme se zdekovali a šli jsme doprojít tu výstavu. Najednou bylo celý patro plný lidí.
Eduard mi u Káji Saudka vysvětloval, jak v jedenácti letech poprvé objevil nějakou erotickou učebnici v knihovně rodičů, a já jsem pochopila, že Eda bude zřejmě na úplně jinym levelu vzdělání v tomhle oboru než já. Když totiž mě bylo jedenáct, tak jsem byla vděčná za to, že mi začínalo trochu docházet, proč se holky a kluci vodí za ruku. A vypadalo to, že Edovi pomalu začínal docházet stupeň mého sex-vzdělání taky. Vypadala jsem zřejmě dost rozpačitě, a tak můj společník taktně přeladil na jiné téma a zeptal se mě, koho budu volit.
Nebezpečný téma. To je skoro jako, když se někoho na prvním rande zeptáte, jestli věří v Boha nebo jak často si mění spodní prádlo. Mlžila jsem jak se dalo, a tak jsme se oslím můstkem dostali až k tomu, že Eda je součástí Strany zelených. Po chvíli dalších rozborů aktuální politické situace mě uargumentoval natolik, že už nemůžu jinak, než letos volit Zelené. Dokonce myslím, že kdyby se Eda živil randěním v rámci zelené kampaně a všem dívkám to vysvětlil tak dokonale jako mě, Zeleným by určitě stouply preference v řádech (desítek?) procent.
Doprošli jsme v klidu zbytek erotogenní výstavy a Eda mě pak gentlemansky doprovodil na tramvaj. Přijela mi tramvaj a já jsem mu radostně oznamovala, jak jsem ho ráda poznala, a celá zelená radostí jsem se po ochutnávce v sálu těšila další líbačku. Zřejmě nám to ale cestou z Kotvy ke kolejím trochu vychladlo. Eda mi dal pusu na tvář, otočil se a byl fuč.
Cestou domů jsem si jako výstavní dojezd četla básničky a výňatky ze známých děl, které byly vytištěné velkým písmem na panelových stěnách výstavy. Já jsem si je nenápadně nafotila, protože jsem se trochu styděla je v přítomnosti Edy číst. “Večer jsem vyšla. Nad buky se leskl měsíc mdlý. Smutně jsem vzala do ruky pyj jeho ochablý.” Tuhle napsal můj oblíbený čínský básník, kterého znám z hodin literatury na gymplu. Kdybych tušila, že Li Po psal i takovouhle tvorbu, asi bych si tehdy nevybrala k recitaci básničku “Podzimní ráno na horách”, ale nějakou veselejší.