#26 / RANDE S BEZDOMOVCEM

Poslední dobou mám čím dál tím větší chuť odjet někam daleko k lesu do maringotky, kde nebudou lidi a bude tam klid. Nebo bych to nemusela ani takhle moc hrotit, ale prostě bych potřebovala aspoň na chvíli přestat řešit pitomosti jako je práce, ježdění sockou, nakupování v supermarketu, chození do divadla a do kina, krmení koček nebo třeba randění… Prostě by bylo fajn se chvíli na všechno vykašlat a mít čas, se trochu vypnout a nic neplánovat.

Uprostřed podobných nápadů jsem cestou z kina potkala takovou partu čtyř bezdomovců, kteří mě zastavili a optali se, jestli nemám cígo. Cígo jsem neměla, ale měla jsem takovou jalově dobročinnou náladu, a tak jsem zaběhla do trafiky přes ulici a koupila jsem jim cigára i sirky. Kluci významně ocenili mou oběť a říkali, že by byla škoda, kdybych hned šla, a tak jsem s nima ještě chvilku pobyla.

Po chvíli mi prozradili, že ty dva, co sedí na zemi, sedí na průduchu, ze kterýho jde teplo. Na ty zbylý dva už průduch nezbyl, a protože jsou míň nemocný, tak stojej. Povídali mi o tom, že dřív fungovaly ty průduchy tři, ale že je postupně vypínaj, aby jich tady nesedělo nebo neleželo moc. Naproti je totiž restaurace a lidi pak prej nemaj takovou chuť k jídlu, když je tam viděj ležet.

Čeňka, takového prošedivělého padesátníka na průduchu, zrovna ráno pustili z nemocnice. Vždycky pronesl nějakou kravinu, a tak se mu ostatní smáli a říkali, že “má v sobě docela dobrej koktejl.” Kluci mi říkali, že má těžkou artrózu, a tak čas od času nemůže chodit a musí do nemocnice. Čeněk často usínal na rameni toho druhýho průducháře a povídal něco i ze spaní, ale nebylo mu moc rozumět. Ptala jsem se kluků, jak si vydělávaj a z čeho žijou, protože to mě vždycky zajímalo. Říkali, že někteří klečí na turistických stezkách, někteří sem tam někoho osloví na ulici a poprosí ho o pětku a někteří občas někomu pomůžou na zahradě nebo na stavbě a za to taky něco dostanou. Jídlo hledaj v koších a kontejnerech. Sem tam jim někdo něco donese, takže jsou vlastně v pohodě, zrovna dneska prej dostali na oběd tolik jídla, že jim zbylo i na věčeři. “Není to skvělý?” Ale jinak žijou z minuty na minutu. Nebylo to náhodou to, o čem jsem teď poslední dobou tak snila?

Když jsem se začala loučit, Radek, nejmladší z bezdomovců, který sbalil krabičku i se sirkama a byl rozhodně nejvýřečnější, se mi nabídnul, že mě doprovodí na metro. Říkala jsem mu, že jedu tramvají a on povídal, že to nevadí, že si stejně jízdenku kupovat nebude. Cestou jsme se docela zapovídali a Radek trval na tom, že mě pozve na čaj. Nakonec jsem to ukecala a dovolil mi půlku čaje zaplatit, ale byla to fuška. Citrónový čaj z automatu na Václaváku. Jak říkal Radek, za tu cenu by nás ten čaj měl zabalit do deky a k tomu pití nám ještě zpívat a hrát na housle. To se nestalo, a tak si Radek sundal bundu, dal ji pode mě, abych nenastydla a bavil mě sám. Bavil mě tím, že mi povídal o tom, jak se stalo, že žije už čtrnáct let na ulici.

Začalo to prý tak, že mu umřel táta a on byl zrovna v Německu navštívit maminku, a protože tehdy nějak neměl peníze, tak se vydal pěšky a cestou nějak záhadně ztratil telefon. Potkával milé lidi, kteří mu dali občas najíst a nechali ho přespat. V té době mu bylo kolem pětadvaceti a tak měl energie na rozdávání, bez problému došel a pobyl chvíli u maminky. Mezitím se vyřizovala pozůstalost po jeho otci a on nebyl k nalezení ani v dosahu telefonu, a tak všechno připadlo jeho sestře, která ho nijak zvlášť nehledala. A od té doby žije na ulici.

Nevím nakolik je tenhle příběh pravdivý, ale je to rozhodně taková verze, kterou Radek žije, a tak jsem mu to věřila. Dopila jsem čaj a šli jsme dál. Nakonec jsme ani tramvají nejeli, ale došli jsme celou cestu ke mě pěšky, takže si nikdo lístek kupovat nemusel. Když jsme byli u mě před domem, Radek se mě zeptal, jestli bych mu neudělala kafe, že už hrozně dlouho nebyl nikde v teple, a že by se rád trochu ohřál. Já jsem mu říkala, že ho vůbec neznám a že je to blbý. Taky jsem byla podezřívavá, protože většinou když mi kluci říkaj, že už dlouho nebyli v teple, myslí tím něco úplně jinýho než můj byt… Představa úplně cizího bezdomovce v mém krásném čistém domově byla trochu děsivá, ale za tu cestu jsem ho už trochu poznala, a vypadal, že je hodnej a neublíží mi, a tak jsem ho vzala nahoru.

Ze začátku to bylo dost divný, měla jsem tendenci hlídat všechny věci, které byly v jeho okolí, a to včetně takových, které by sám neodnesl, i kdyby byl tronásobnej. Taky jsem si k němu nestoupala zády, jako aby mě něčím nevzal po hlavě, protože jsem paranoidní. Ale on jenom tak neškodně seděl a pil to kafe, tak jsem se uklidnila, sedla jsem si a povídala si s ním.

Nakonec jsem mu udělala ty kafe dvě, rozebrali jsme všechny aktuální novinky z domova i ze světa (v koších jsou noviny pořád) a rozloučili jsme se něco před půlnocí, protože to jsem si všimla kolik je a zděsila se, že už musím jít spát. Na cestu jsem mu dala zbytek toho kafe, co jsem měla doma, a on vyrazil za klukama tam, co jsme se potkali. Když odcházel, říkal mi ještě, že kdybych někdy potřebovala v bytě něco opravit, ať si ho vyzvednu u průduchu, a že mi s tím rád pomůže a bude určitě levnější než řemeslník. Prý před lety postavil vlastníma rukama dva domy a tudíž si myslí, že je docela šikovnej. “Díky za nabídku, rozmyslím si to…”

Když jsem za Radkem zavřela dveře, zkontrolovala jsem telefon a zjistila jsem, že mi volal Valentýn. Ale jenom jednou, a to už před dvěma hodinama! Tak já v to dva týdny doufám, a pak to prošvihnu. Zavolala jsem mu zpátky, ale už mi to nebral. Klasika.

Šla jsem aspoň vyvětrat a dostala jsem hned zčerstva do obličeje kusem štěrku. Pod oknem stál totiž Matouš a chtěl mi kamínkem “zaťukat” na okno, ale místo toho se mi trefil do úsměvu. Vysvětlil mi, že u něj doma dneska přespává jeho táta, co hrozně chrápe, a měl to z hospody blíž ke mně. Hodila jsem mu klíče a nechala jsem ho u sebe přespat. Jestli si to někdo za všechny ty dobrý skutky zaslouží, tak je to Matouš. Ještě před spaním jsem mu vylila svoje srdíčko a pověděla mu, jak jsem nešťastná z Valentýna. Hystericky jsem se pak rozbrečela a postěžovala jsem si, že už mě balej jenom bezdomovci, a to jenom proto, že jim kupuju cigarety. Nakonec jsem ho objala a konečně jsem usnula jako dřevo. Chudák kluk.

Komentáře

Komentář