Od chvíle kdy jsem začala mluvit, jsem si nepřála nic jiného než štěně. A od chvíle, co jsem začala myslet, jsem si nepřála nic jiného než kluka. A teď, o pár (desítek) let později nemám logicky ani jedno, žiju s dvěma kočkama a jediné, co si přeju je přestat truchlit za bývalého, se kterým jsem nechodila. K tomu mi v posledních týdnech pomáhá asi nejvíc Tinder. Posouvání lidí doleva a doprava, se stalo mou denní zálibou. Konečně jsem pochopila k čemu jsou nudné chvilky na záchodě. Přestala jsem je využívat ke krátkým meditacím o životě a přešla jsem plynule na hodnocení fotek a odepisování na zprávy potenciálních objektů mého zájmu.
Tento týden jsem se rozhodla potkat s Lukášem. Z předchozích dvou Tinderových schůzek jsem vyšla dost zajímavě, tak jsem byla zvědavá na další… Matouš se od té doby, co přinesl zázvor a banány, zase neozval, zato Marek se mi ozval velmi rychle, když jsem se vrátila po nemoci do práce. Hned ve dveřích mě na přivítanou dal výpověď, prý aby mi nic nebránilo se konečně odstěhovat na Bali. Nenechal mě klasicky nic říct a poslal mě na hodinu domů.
Takže teď nemám práci, ale zato mám spoustu shod na Tinderu… Nebudu přece truchlit nebo hledat novou práci a radši půjdu ven s Lukášem. Ten totiž vypadal, že se moc těší, až se uvidíme a sliboval mi, že mi dá masáž nohou, na kterou nezapomenu. Jak by řekl jeden můj kamarád: “Nikdo vám nemůže dát to, co já vám můžu slíbit.”, ale já jsem se rozhodla Lukášovi věřit a docela jsem se těšila, až přijdu na jiný myšlenky.
Potkali jsme se v baru naproti mýmu bytu, protože Lukáš nechtěl, abych musela chodit daleko. Měl světle modré oči a výrazné blond vousy, vlasy mu trochu ustupovaly z čela, na zádech měl velkej baťoh a v ruce držel kytku. Kytku! Bože. Tu mi nikdo nedal tak 5 let.
Omámena vůní růže, jsem dosedla k malému stolku u okna a dala si dvojku červeného stejně jako on. Lukáš pocházel ze stejného města jako já, naše maminky spolu pracovaly na úřadě a dokonce jsme zjistili že jsme v jednu dobu studovali v budovách naproti sobě a bylo zvláštní že jsme se doteď nepotkali. Jaká náhoda! Studoval na Karlovce přírodověděckou fakultu, psal diplomku o netopýrech, nedávno postavil školu v Africe a za dva měsíce tam zase jede.
Připadal mi jako z jiného světa. Vyprávěl mi o afrických dětech, které bude učit angličtinu, o pářících zvycích netopýrů za soumraku, a o svojí bývalé, se kterou prý už dlouho není, ale měl ji moc rád. To je hezké.
Dopili jsme skleničku a rovnou jsme se vydali pro flašku do večerky, abychom měli co pít mezitím, co mi bude Lukáš masírovat nohy. Šli jsme ke mě, za prvé proto, že jsme byli v baru naproti, a za druhé proto, že Lukáš bydlel momentálně ve škole a já nesnáším kamkoliv chodit kolem vrátnice. Když jsme došli ke mě, vytáhl Lukáš disk s filmama a zeptal se mě, na který z těch patnácti se chci u své masáže nohou podívat. Zvolila jsem film Jako v nebi, a taky jsem se tak cítila, když mi začal masírovat nohy, lýtka, kolena, stehna, a nakonec se masáž změnila na celotělovou…
Ráno jsem se probudila v objetí a zhodnotila jsem, že jsem asi ještě nikdy neviděla za světla nikoho chlupatějšího. Lukáš tvrdil že to je proto, že má hrozně moc testosteronu, a ze stejného důvodu, že je taky tak dobrej v posteli. Bylo mi blbý mu říkat, že asi ještě nikdy nespal s Matoušem, a tak jsem ho v tom nechala a jenom se soucitně usmála. Když vstal, tak se mě zeptal jestli by u mě mohl chvíli bydlet, protože ho ta bývalá vyhodila z bytu a jeho už nebaví přespávat ve škole, s čímž jsem pochopitelně souhlasila, protože kdo by chtěl bydlet sám, když může bydlet s africkým samaritánem básnícím o pářících zvycích netopýrů.
Když Lukáš odešel do školy, ozval se mi Matouš, jestli už jsem zdravá a nešla bych ven. Lukáš se nezmiňoval, že by měl se mnou odpoledne nějaký plány, a tak jsem klidně vyrazila na procházku s Matoušem, která byla skoro tak krásná jako ta první. Sice se mi během procházky zmínil o pár dalších holkách, se kterýma se vídá, ale vzhledem k tomu, že u mě momentálně bydlel někdo jiný, tak mi to přišlo docela fér. Domluvili jsme se, že se zase brzy uvidíme a já jsem šla domů za Lukášem, který mi mezitím psal, že uvařil parádní večeři.
Škoda že jsem mu zapomněla zdůraznit, že vegani nejedí mléčný výrobky, ani vajíčka, ani maso. Lukáš si dal tu omeletu s kuřecím masem a s nivou sám a já jsem si narychlo udělala do hrníčku kuskus s olivovým olejem, abychom se mohli najíst spolu. Po večeři mi Lukáš masíroval záda a mě u toho pomalu docházelo, že teď vlastně bydlím s klukem a že už mi ke štěstí chybí asi jenom to štěně.