Naši mně vždycky říkali, že není důležité jak vypadám, ale co mám uvnitř. Nikdy jsem tomu moc nevěřila, ale posledních pár dní to byla moje jediná útěcha. Byla jsem opuchlá, zelenomodrobílá, měla jsem půlmetrový kruhy pod očima a přibližně v týhle fázi jsem se přestala dívat do zrcadla, aby neprasklo.
Dostala jsem totiž alergii na ty famfárový antibiotika, co jsem brala minulej tejden. Nejenom, že mě neléčily, ale bylo mi po nich ještě mnohem hůř a já jsem skončila se zánětem ledvin na kapačkách v nemocnici. Nicméně Valentýn se projevil jako opravdový gentleman. Minimálně od chvíle, co se dozvěděl, že je mi opravdu špatně. Rozhodl se solidárně, že mě nebude ztrapňovat tím, že by se díval, jak trpím. Dokonce pochopil, jak moc je mi zle, a nevyžadoval ode mě ani žádné odpovědi na smsky, protože ani od něj nic nepřicházelo. Ani jedna smska. Ani jeden hovor. Ani jedna zpráva na whatsappu. Ani jeden lajk na Facebooku. Ani na Instagramu. Ani polohu už se mnou nesdílí. Valentýn se prostě rozhodl, že náš krásný intimní vztah, plný návykových látek, vymění za krásně intimní ghosting.
Ležela jsem na urologické klinice a dívala jsem se, jak vykapává moje poslední infuze s čirou tekutinou, co mi tekla do těla skrze jednu z těch děr, kterou mi v posledních dnech udělali do ruky. Vzpomínala jsem na to, jak jsem si říkala, že tentokrát to bude jiný. Bylo to tak moc jiný, že jsem zavolala Matoušovi, jestli by mě nemohl vyzvednout z nemocnice a odvézt domů. Sbalila jsem si svých pět pyžam a vyrazila jsem do vestibulu.
Bylo půl desáté ráno a byla hrozná zima. Zachumlala jsem se do své zimní bundy a vyčkávala v koutě na měkké vínové lavičce. Ve vestibulu jsme byli dva. Já a on. Takovej jeden starej pán.
Před pár lety bych ho nazvala “nad hrobem”, ale tohle označení už jsem trochu přehodnotila. Zjistila jsem totiž, že nejsem připravená na to, abych o svých rodičích a některých svých přátelích říkala, že jsou nad hrobem. Navíc mi pomalu začínaj vykat děti, takže bych nejspíš neměla urážet věkovou skupinu, do které začínám patřit.
Pán měl na sobě tmavě žluté pyžamo se vzorem borovic, tmavomodrý župan a žvýkal sendvič z automatu, což je na urologické klinice jediná možnost občerstvení nad rámec “povinné potravy”. V rámci svých možností vypadal vlastně docela cool.
Matouš měl zpoždění, a tak jsem se rozhodla skamarádit s urologicky žvýkajícím kolegou. S Emilem. Tak se totiž borovicově-pyžamový stařec jmenoval a po chvíli jsem zjistila, že je vlastně docela vtipný. Povídal mi do detailu o tom, jak mu tam dolů zavedli plastovou hadičku, a že to skoro ani nebolelo. Když ten fakt po několikáté zdůrazňoval, začaly mu téct slzy z levého oka, a tak se Emil přiznal, že mu minulý týden v pravém oku odstranili slzný kanálek.
Zeptala jsem se ho z legrace, jestli jsou ještě nějaké další části, které mu v poslední době odstranili a on se nejdřív zasmál, a pak začal vyjmenovávat… Asi po 15 minutách jsme došli až k nádoru na tlustém střevě, znamínku na krku, a pak jsme nějak nepochopitelně odskočili až ke smrti jeho ženy, která ho asi před půl rokem nezodpovědně opustila a on je od té doby pořád nemocný. Díval se u toho na mě svým seniorně roztomilým výrazem, že jsem měla skoro nutkání, mu jít uvařit čaj a přikrýt ho dekou. Pro jistotu jsem se rychle sbalila a utekla před vilným seniorem čekat před urologickou kliniku.
Tam jsem stála asi čtvrt hodiny, ale byla mi taková zima, že jsem se musela vrátit dovnitř. Modlila jsem se celých těch třicet metrů, aby tam už Emil nebyl, ale bohužel asi ke špatnému Bohu. Emil stále seděl na stejném místě, a když jsem mu s roztomilým tónem řekla: “Omyl, ještě tam nebyl…”, a sedla jsem si k vedlejšímu stolu, tak se jen usmál.
“A to vás vyzvedává přítel, Emo?” Super téma, díky Emile! S klidem mně vlastním jsem mu plamenně vysvětlila, že přítele nemám, ale zato že mám dobré přátele, kteří mi vždy pomáhají a jeden z nich mě teď vyzvedává. Emil mi řekl, že slyší dobře, a že nemusím mluvit tak nahlas. To mě tak podpořilo, že jsem měla chuť mu to vysvětlit. A tak jsem mu to vysvětlila. Pověděla jsem mu o tom, že mě vyzvedává Matouš. Taky jsem mu řekla, že jsem ho poznala na Tindru a hned na prvním rande jsem se s ním vyspala. Pak jsem mu objasnila i to, že jsem s ním nějakou dobu spala, ale pak už mi přišlo nechutný s kolika holkama spí zároveň, a tak jsem toho nechala. No a tak jsme teď kamarádi.
Když jsem mu to všechno vysvětlila, tak jsem měla pocit, že se židle pod Emilem zapouští do lina pod ní. A za sebou jsem zaslechla jenom “Ehm, ehm.” A Matouš byl tu! Ach. A vypadal úplně nadšeně. Rychle jsem se zvedla, podala jsem Emilovi ruku na rozloučenou a vyprovázela Martouše ven.
Matouš se mi omluvil, že jde pozdě, ale byla u něj jedna “kamarádka” a udělalo se jí špatně, a tak ho to zdrželo. No jasně. Ale neva, hlavně že je tady. Kamarádka seděla v autě před klinikou a usmívala se na mě takovým tím nesnesitelně postkoitálním úsměvem. Podala jsem jí ruku a kamenným stiskem jsem se jí pokusila vysvětlit, ať se tak netlemí.
“Vanda, ahoj. Ráda tě poznávám!” “Ema… Ahoj…” Ticho. Uf. Pochopila. Beze slova mi pomohla naložit mou tašku do auta a vyjeli jsme domů. Čím víc mlčela, tím mi byla sympatičtější, a když mě vykládala před domem, měla jsem skoro pocit, že máme snad i něco společného. A pak mi došlo, že pokud jsme obě spaly s Matoušem, tak máme určitě něco společného. No fuj.
Vanda odjela a Matouš šel se mnou nahoru a uvařil mi čaj. Bylo mi trochu blbě, a tak jsem si lehla do postele se svou gumovou lahví, a když jsem se probudila, Matouš spal vedle mě.
Podívala jsem se intuitivně na telefon, jako kdyby mě tam mělo něco čekat, a zjistila jsem, že mi přišla smska od toho kluka ze speed datingu, od Thora. “Tys na mě zapomněla, viď?” Podívala jsem se na Matouše, a měla jsem chuť mu odpovědět že jo, a že je mi to jedno. Pak jsem si ale vzpomněla na Vandu a ten její debilní úsměv. “Ne, neboj. Byla jsem nemocná, ale už jsem v pořádku, kdy se potkáme?”
Možná, že mám modrou barvu a vypadám polomrtvá, ale vedle mě spí fakt sympatickej týpek, kterej mi předtím obětavě uvařil čaj a na telefonu mám druhýho, kterej se nemůže dočkat, až se uvidíme. Možná, že opravdu není důležité, jak vypadám, ale co mám uvnitř. Jen doufám, že nikdo z nich nebude chtít prodat moji ledvinu na černém trhu.
Celou dobu jsem čekal, co budeš mít uvnitř a nic. Tak příště
Emo, vrať se!
Kde je Ema?! 🙁