Mám ráda muže v dobře padnoucím obleku. Nebo muže v dobře padnoucím tričku s límečkem. Nebo v dobře padnoucích džínách a košili. Prostě jsem zjistila, že mám ráda, když muži nosí oblečení, které jim není ani velké ani malé, ale padne jim tak akorát. Jinak je mi úplně jedno co na sobě mají. Ani mi nevadí, když na sobě nemají nic, pokud to umí nosit, ale takových moc není. Není totiž ani mraky těch, kteří znají svoji velikost oblečení a umí se do ní obléct. S jedním takovým jsem ale měla to štěstí se tento týden seznámit.
Dokonce bych řekla, že se mi podařilo potkat dokonalého muže. Nemyslím tím, že by vykazoval nějaké dokonale dokonalé známky dokonalosti, prostě jsem jenom měla pocit, že takhle nějak jsem si přestavovala svůj ideální protějšek. Měl úsměv kde má být, dvě úplně živé oči na správných místech, tak akorát nos, dobrou výšku a tetování na hezkých místech. A byl docela otužilý, protože měl jenom kalhoty a tričko, ikdyž já ještě pořád nosím zimní bundu. To mi bylo taky sympatický, protože horkokrevný kluci šetří za topení a dobře se na ně kouká.
Potkala jsem ho když jsem stála na zastávce a čekala jsem na autobus do práce a jakmile jsem ho zahlédla, nemohla jsem si pomoct a stoupla jsem si tak metr od něj a nenápadně jsem větřila, jestli mi voní. Bohužel foukal protivítr, a tak jsem musela doufat, že pojedeme stejným směrem a jen jsem na něj tak nenápadně civěla. Samozřejmě jsem měla pocit, že na mě fascinovaně civí taky, ale to já si myslím vždycky. Zřejmě je to přílišnou inklinací k dívčím románům v citlivém věku, což na mě nejspíš zanechalo trvalé následky. Asi proto mám pak pocit, že když se někdo líbí mě, tak se musím zákonitě líbit i já jemu. Je smutný, že to takhle nefunguje, ale pomalu si zvykám, a tak raději jen tak nenápadně větřím.
Měla jsem ale štěstí a oba dva jsme nastoupili do stejného autobusu. Protože v Praze po ránu bývá v městské hromadné dopravě docela intimní atmosféra, mohla jsem velmi rychle zjistit, že mi voní. A jak! Po chvíli jsem si navíc už byla docela jistá, že na mě civí taky. Váhala jsem jestli nemám na obličeji flek nebo zase opar, nebo jestli jsem si třeba neoblékla nějakou část oblečení naruby, ale po zběžném ohledání jsem zjistila že mám všechny kousky oblečení správně, ale že mám otevřený batoh, a v něm mi chybí peněženka. To ranní civění mě vyšlo na dva litry a cestu na policejní stanici.
Na druhou stranu jsem s sebou měla docela sympatický doprovod v podobě toho okatého kluka ze zastávky, který sice žádnýho zloděje neviděl, ale právě proto mu to prý bylo líto, a tak šel se mnou.
Jmenoval se Dan a byl moc milej. Povídali jsme si celou cestu na stanici a pak jsme všechno nahlásili do detailu, které ani jeden z nás neznal. Cestou ze stanice, jsme si povídali taky, ale to naše konverzace začala trochu váznout. Dan se mi totiž zmínil, že bydlí v Londýně a je v Čechách jenom na chvilku. A někdy během tohodle zklamání jsem se mu na chvíli přestala dívat do očí a všimla jsem si, že má snubák. Kombinace bydliště za hranicí a snubního prstenu je pro mě zřejmě dostatečnou překážkou pro to, aby mi i dokonalý muž vmžiku přestal připadat tak dokonalý.
Nicméně Dan si mého ochladnutí nijak nevšímal a začal mi povídat o tom, proč vlastně přijel. Předpokládala jsem, že mi teď bude vykládat něco o odpočinku od svého nudného života s rodinou a pozve mě na skleničku.
Ale ne. Začal mi povídat o Terezce, dceři jeho sousedky, kterou zná od narození a je pro něj tak trochu jako ségra. Přijel za ní, aby měla trochu rozptýlení. Když jí bylo patnáct, tak se totiž zjistilo, že má rakovinu lymfatických uzlin. Teď už se dva roky léčí a chemoterapie jí nepomáhá, takže její poslední možností je najít co nejdřív vhodného dárce pro transplantaci kostní dřeně. A tak Dan přijel aby ji potěšil a rovnou se taky zaregistroval.
Zastyděla jsem se za ty svoje ukřivděný myšlenky, a hned jsem se nabídla, že půjdu s ním. Můj znovu dokonalý společník vypadal potěšeně, a tak jsme sedli na autobus do Krče a vyrazili do IKEMu. Po chvíli hledání pavilonu Z4 jsme dorazili do takové úplně nejspodnější a nejzastrčenější budovy v rámci areálu, a tam jsme našli moc milou sestřičku, ke které byl Dan objednaný. Ta nám dala vyplnit ty megadetailní dotazníky, a pak nás vzala postupně dovnitř na odběr krve.
Šla jsem první na řadu, prošli můj dotazník, odebrali mi krev a řekli mi, že jsem úplně zdravá. Dan šel hned po mě, a když vyšel ven, tak vypadal fakt smutně, protože se sestřičkou zjistili, že není vhodným dárcem, protože má nějakou mutaci genu, která není vhodná pro transplantaci.
Vyšli jsme s Danem ven, a on mi poděkoval, že jsem šla s ním, rozloučil se, a vyrazil za Terezkou. Já jsem pro změnu vyrazila do práce, abych mohla Markovi ukázat vpich po odběru a kartičku z registrace. Psala jsem mu totiž průběžně během celého rána zprávy proč se čím dál víc opožďuju. A jemu přišlo “dosť neuveriteľné”, že bych mohla v rámci jednoho dne ztratit peněženku a jít se registrovat jako dárce krvertvorných buněk.
Jak jsem tak jela výtahem do práce, zjistila jsem, že mám sice ráda muže v dobře padnoucích velikostech, ale moje vlastní bunda zdaleka tak dokonalá nebyla. Na boku jsem měla takový křivý výčnělek. A když jsem se v té bundě chvíli hrabala, našla jsem tam v rozpáraném švu tu svoji ztracenou peněženku a lístek od Dana. „Promiň, Emo, musel jsem ti ji vrátit. Děkuju za to, co děláš pro Terezku.“
S Terezkou jsme bohužel nebyly pokrevně kompatibilní, ale věřím, že se brzy někdo najde. Já zůstávám v databázi do budoucna, jak jsem se dozvěděla na darujzivot.cz, protože všechno co mi řekla sestra jsem v první vteřině po odchodu z ordinace zapomněla. A jestli jednou budu mít s někým shodu, tak budu moct konečně udělat ve svém životě něco užitečného.