Sny jsou skvělá věc. A to hlavně v obdobích, kdy se ve vašem životě zrovna neděje nic jedinečného nebo zajímavého. Je to něco, co vám dává aspoň malou naději doufat, že jednou a možná ne až za tak dlouho, se vašem životě zase začnou dít věci. Já sním moc ráda. Ve dne. V noci. Sama. S někým. A tak vůbec. Tenhle týden jsem zase jednou snila s někým. A ten někdo se jmenoval Jan. Janů je na světě tolik, že ani tenhle neměl nikdy pocit, že by byl nějak výjimečný, ale to se mýlil. Výjimečný byl tak, jak jen Janové umí, ale to vím možná jenom já.
S Janem jsme se potkali v práci. Přišel na stáž a zůstal u nás celé dva týdny. A my jsme se celé ty dva týdny oťukávali a zjišťovali jsme, co máme a nemáme společného, až jsme se na jednom shodli. Málokdy potkáte někoho, kdo se úplně ve stejný den, jako vy, rozešel se svým posledním klukem nebo holkou. Já jsem se teda s nikým nerozešla, protože jsem klasicky s nikým nechodila, ale i v rámci mých možností to bylo něco jako rozchod. Jan měl normální vztah s normální dívkou, takže se s ní normálně rozešel a byl z toho normálně rozstřelenej, stejně jako by byla většina normálních lidí, jako je Jan. Já jsem z toho taky byla rozstřelená, ale moje podmínky se samozřejmě nepočítaj, a tak to radši nechme. Bylo nám oběma smutno, a povídali jsme si pořád tak o těch svých nebývale bývalých, až jsme z toho spolu vyrazili na rande.
Byl pozdní večer, první máj, a Janův hlas nás k pouti zval, a cukrový vítal nás háj. No, šli jsme prostě na pouť za veletržákem. Ale bylo to trochu jako ze sna. Nebo jako z filmu. Procházeli jsme těmi uličkami se stánky. Koupili jsme si cukrovou vatu a oba dva jsme se od ní celí olepili. Jan mi vystřelil modrého plyšového slona a sobě zapalovač a šli jsme na ruské kolo. Byli jsme tam úplně sami a Jan, jako správný gentleman, řekl panu kolotočářovi, aby to kolo zastavil na co nejdýl bude moct, až budeme nahoře, ale to já jsem dole ještě nevěděla.
A tak jsme začali pomalu vyjíždět nahoru a já jsem si pomalu začínala vzpomínat, že mám vlastně závratě. Vůbec mi nedělala dobře představa, že kdybych sletěla dolů, tak se nestihnu nikde chytit a začala jsem přemýšlet nad tím, kdy asi posledně kontrolovali funkčnost všech těch šroubků. Jak jsme stoupali nahoru, začínala jsem se jako malé dítě těšit dolů. Taky jsem se začínala chovat jako malé dítě, protože jsem se křečovitě držela zábradlí, ačkoliv jsem věděla, že mi to k ničemu nebude, až se sesype celý ten kolotoč. Zlatý labutě.
Kolotoč se zastavil a já jsem dostala opravdu velký strach, že se pobleju a celou tu romantiku nám zkazím. Na druhou stranu mi přišlo, že když už ten kolotoč stojí, je to v něčem bezpečnější než když se předtím pohyboval. Tak jsme tak seděli na vršku kolotoče a bylo to krásný. Svítilo sluníčko, venku byla modrá obloha, výhled byl milionovej a všechno bylo tak, jak by si to každý uměl vysnít. Přesto bylo něco trochu jinak. Nemohla jsem si nevšimnout, že ač mi přišel milý Jan moc milý, krásný a sympatický, nebylo to tak nějak ono. Pořád se mi do hlavy cpala představa, že kdybych byla nahoře s Valentýnem, měla bych možná větší obavu o životnost kolotoče, ale rozhodně bych neměla tenhle zvláštně prázdný pocit, jaké bylo sedět tu s Janem. Jan ale vypadal úplně klidně, sluníčkově, usměvavě a šťastně. A tak jsem mu to věřila. Zapálil si doutník a já jsem si taky potáhla, protože se to se v těhle chvílích přece dělá. Usmívala jsem se a snažila se nemyslet na plechového panáčka ze země Oz, který si neustále stěžoval, že nemá srdce. Všechno je skvělý a já srdce mám, jinak bych přece neměla tep.
Chvíli jsme se zasněně dívali do dálky a pak jsme se k sobě tak nějak zároveň naklonili a políbili jsme se. A nic. Nevím, jestli to byla chuť toho doutníku, a nebo všechna ta skoro zapomenutá láska z našich před rozchodových období, ale chutnalo to nějak hořce. Kolotoč se nakonec rozjel a my jsme se drželi za ruku a ještě jsme chvíli snili, o tom jaké by to bylo. Být spolu. Kým bychom se asi stali a jací bychom se naučili být. Co bychom spolu dělali a kam bychom rádi chodili. Jak by to kterého z nás změnilo. To všechno se ještě totiž mohlo stát. Kdybychom se aspoň trochu milovali. Možná bychom se taky nakonec rozešli, protože se říká, že všechno jednou končí.
I tahle jízda na kolotoči skončila. Slezli jsme z něj a šli jsme pomalu domů. Ze setrvačnosti nám zbyla ruka v ruce, zdvořilé fráze a několik hořkých polibků, které jsme si vyměnili cestou pod rozkvetlými stromy.
Když jsme došli před můj dům, už jsem tušila, že jediné, co zřejmě pomáhá na zlomené srdce, je čas. A tak jsem ho Janovi dala kolik jen potřeboval a poslala jsem ho domů. Napořád. Možná už to tušil, že to bylo všechno tak nějak moc vysněné, ale nedal to na sobě znát. Řekl mi, že mě má fakt rád a že se mnou chce jakože být, a že on za to přece nemůže, že pořád miluje svoji bejvalou. Já za to naštěstí taky nemohla, a tak jsem mu dala klasicky poslední polibek, protože to je to, co by každý výjimečný Jan na rozloučenou chtěl.
Když jsem přišla domů za kočkama, došlo mi, že teď asi chvíli budeme snít jen spolu a s naším novým kamarádem, modrým slonem. A taky že jsem možná vlastně fakt jenom normální holka, která je normálně rozstřelená. Rozhodla jsem se, že s tím samostatným sněním rovnou začnu a pustila jsem si Somewhere over the rainbow. Tu verzi od Dorotky samozřejmě, protože to je ta jediná pravá. Tu variantu od toho tlustýho týpka pod palmama, jsem si pustila až potom, protože to je ta jediná levá, a ta se mi k tomu dnešku možná skoro hodila víc. Prvnímu máji zdar a jsem ráda, že aspoň neuschnu, viď.