Od prvního máje jsem nešla ani na jedno rande. Místo toho jsem se snažila žít spořádaný život a chovat se jako hodná holka. Nepít, nekouřit, nebrat drogy, nejíst, nemít sex a tak. Některý z těch věcí ale dělám i normálně, a tak jsem se rozhodla, že přidám nějaký nový, tuze zdravý zvyky, co mě konečně naučej, jak se má doopravdy správně žít. Nejdřív jsem si asi po pěti letech vyžehlila jeden kus oblečení a zjistila jsem, že mě to tak moc baví, že se to ani nedá počítat. Tak jsem zvolila něco složitějšího a rozhodla jsem se, že budu klíčit.
Pořídila jsem si klíčící misky a pytlík semen na klíčení a přečetla jsem si návod. Nic složitýho. Namočíš semena na šest hodin do vody, rozmístíš na misky, dva dny necháš ve tmě a dva dny na světle a je to. Mezitím klíčením to jenom dvakrát denně vypláchneš a máš svoje bio eko žůžo naklíčený klíčky. Tak jsem namočila semena a rozmístila do misky, večer jsem to vypláchla a dala do tmy. Když jsem asi za týden hledala původce té zvláštní vůně v kuchyni, otevřela jsem skříňku a vytáhla ty shnilý klíčky… V tu chvíli mi došlo, že jsem to přehnala. Vyhrabala jsem ze železných zásob láhev červenýho vína, namalovala si nehty, oholila si nohy a tak. Připojila se na app. store, stáhla si Tinder a o půlnoci už jsem si vesele chatovala s takovým milým fousatým chlapcem z Prahe.
Asi v jednu ráno už byla půlka flašky ve mně a já měla pocit, že jsme se Zbyňkem pomalu nejlepší kámoši. Zbyněk měl zřejmě taky doma na stole nějakou flašku, protože mi z ničeho nic napsal překvapující otázku: “Kdy sis naposledy vzala v jednu ráno taxíka a jela do centra?”. Vzhledem k tomu, že si zásadně nepamatuju víc než měsíc dozadu, napsala jsem suverénně. “Nikdy.” Pak jsem si představila, že si vezmu taxíka, pojedu k tomu klukovi, co ho vůbec neznám a nějakou šťastnou náhodou to nebude nějakej úchyl, ale jenom normální kluk. To přece nemůžu, to by bylo mega mega divný, kdybych tohle udělala. Zalezla jsem si pod peřinu a šla jsem spát. A pak se mi zdál takovej, něco jako lucidní, sen.
Zavolala jsem si Uber, protože je taxíky ještě nedokázaly odbojkotovat, a jela jsem do centra na nějaké, mně neznámé, náměstí. Cestou začalo pršet a můj “uber driver” měl hrozně kůl vlasy, a když jsem mu je pochválila, tak mi dal svoje číslo a pozval mě na kafe, protože tyhle věci se evidentně nedějou jenom ve filmech, ale i mně.
Zastavili jsme před číslem pět a já jsem, jako správná a spořádaná veganka, čekala na svého masového vraha. Nikdy nechápu, že mě nenapadne, že to, co dělám, je vlastně potenciálně dost nebezpečný a mohla bych se ráno vzbudit na kousky opřená o kontejner.
Zbyněk přišel asi za pět minut, já byla úplně promočená a on byl úplně zticha. Tak nějak jsem měla pocit, že když už jsem vážila takovou dlouhou cestu, tak bych měla jít aspoň nahoru, dát si sklenku vody, a pak se teprv vydat domů, a tak jsem ho následovala. Když jsme přišli nahoru, tak to bylo přesně tak divný, jak jsem si to představovala, a možná ještě o malej kousek víc. Něco bylo ve vzduchu. Byl to trochu podobnej pocit, jako když mě asi před půl rokem na baru balil týpek a z ničeho nic mi mezi řečí řekl: “Hele, teď si tady spolu budem ještě tak hodinu povídat, pak spolu budeme mít hodinu sex a já ráno ještě stihnu směnu v nemocnici…dáš si drink?”. Až na to že Zbyněk skoro nemluvil.
Sedli jsme si na gauč a já jsem konečně otevřela nějaké téma, které se nás týkalo obou. Jela jsem totiž Uberem a to zažil v životě zřejmě každý. Jak jsem tak vyprávěla, tak mě Zbyněk postupně přikrýval dekou, aby mi nebyla zima. A když už měl jistotu, že mi zima není, strčil si nohy pod deku ke mně. Na to, že se neznáme, jsme si byli nohama až divně blízko.
Když jsme vyčerpali téma mojí cesty Uberem, tak jsme zase chvíli mlčeli. Zbyněk se po chvíli nadechl a podíval se mi zhluboka do očí. Vypadal, že mi řekne něco, co mě přesune z gauče do postele, ale překvapil mě. “Víš, já letím pozítří na tři měsíce pryč…” Zajímavý. Nedělá se tenhle druh vyznání až ráno?
Aha. Zeptala jsem se kam, ale říkal, že mi to nemůže říct. Ok, tak si to nech, troubo. Na moje ok zareagoval Zbyněk nabídkou kvalitního testování matrace, a protože jsem byla unavená, chtělo se mi spát a měla jsem radost z toho, že jsme se konečně na něčem shodli, tak jsem řekla, že teda proč ne. Taky hrálo možná úplně docela malou roli to, že jsem fakt dlouho neměla sex, ale jako trénovaná bio eko žena na klíčcích by mě takovýhle světský starosti neměly vůbec zajímat.
Když jsme na matraci zaujali několikátou pozici, která nám přišla nějakým způsobem vyhovující, zjistila jsem, že se fakt vůbec neznáme, a že na takhle fakt rychlý boření komfortních zón, jsem fakt málo opilá. Ale Zbyněk vypadal, že ho svýma obavama rozptyluju při práci a vůbec si nevšímal, že jsem tak trochu k smrti vyděšená z toho, co tady provádíme. Snažila jsem se naplno si toho taky nevšímat, a tak jsme si tak dlouho nevšímali našich obav, až se Zbyňkovi podařilo dosáhnout toho, co potřeboval. A mohli jsme jít spát.
Ani za svou dlouhou Tinderovou kariéru jsem se nenaučila v klidu spát vedle cizích lidí. Mám takový nějaký pravěký reflexy, který mě nutí být pořád ve střehu, kdyby ten člověk vedle mě, mi náhodou z ničeho nic strhl kožešinu a vytáhnul na mě pazourkovej nůž. Takže jsem obdivovala krásy světel aut, promítaných na stěny bytu, závěsů třesoucích se strachem jen při představě toho, co jsme tady prováděli a chrápajícího Zbyňka. Proč proboha všichni muži, vedle kterých si lehnu, musí chrápat?!
Ráno Zbyněk vyskočil z postele, skoro jako kdyby se vyspal, a tvářil se, že je trochu překvapenej, co tam pořád dělám. Já jsem byla vzhledem k jeho přístupu dost překvapená taky, a tak jsem se oblíkla a ve dveřích se loučila. Zbyněk za mnou s úsměvem přišel, podal mi ruku na rozloučenou a romantický přidal: “Díky a čau.”. Já jsem se vydala přes půl Prahy pěšky domů, abych trochu rozdýchala těch posledních pár hodin rebelie. Možná jsme se Zbyňkem přece jenom nebyli takový kámoši, jak mi včera tvrdila moje flaška od vína.
Hned jak jsem přišla domů, namočila jsem semeno do vody a nechala ho tam šest hodin. Pak jsem ho rozrovnala na misku a dala jsem ho do skříňky. Myslím, že na rozdíl od některých chlapců, jsme si bio eko žůžo naklíčený klíčky i já, zasloužili druhou šanci. A podařilo se! Po čtyřech dnech jsem degustovala svou úplně první alfalfu, což zní sice trochu jako zkomolená vlčí samice, ale je to úplně obyčejná Vojtěška, co žerou krávy.
A když krávy, tak proč ne já. Internet tvrdí, že v týhle malý věci, kterou jsem si vyklíčila, jsou prý bílkoviny, vápník, železo, hořčík, fosfor, sodík, draslík, křemík a pár vitamínů a aminokyselin, takže se těm kravám vůbec nedivím, že to žerou.
Když jsem ochutnala tu svou naklíčenou zdravou věc, zabrousila jsem “úplně náhodou a po fakt dlouhý době” na Zbyňkův Tinderový profil, kde jsem našla novou profilovku. Z Argentiny. A to mě uklidnilo, protože jsem měla pocit, že mi aspoň v některý části toho mega divnýho snu nekecal.