#37 / RANDE NA CHILLI

Četla jsem zase nedávno nějakou chytrou knihu o lásce a ta mi zase řekla nějakou třeskutou novinku, která mi zase obrátila život zevnitř ven a zase zpátky.

Nikdy by mě totiž samotnou nenapadlo, že bych mohla říkat i lidem, kteří jsou zadaní, že se mi líbí. Vždycky jsem to brala tak, že pokud vím, že ten člověk chodí s někým jiným, tak přece nemá smysl mu říkat, že je krásný, úžasný, vtipný, geniální a vůbec. Ale vlastně proč ne. Co když to náhodou ještě neví? Já za tu blahodárnou informaci přece nechci nic zpátky.

Rozhodla jsem se, že s touhle upřímnou strategií začnu hned. Potkala jsem se klukem mojí kámošky, co spolu chodí už od vejšky. Zapálili jsme si spolu před jednou kavárnou při odpoledni a zapovídali jsme se u toho. Pavel měl vždycky trochu zvláštní pověst, ale jak tam tak stál ve slunci na obrubníku, paprsky mu procházely skrz dioptrická skla a vytvářely na zdi nejbližšího domu duhové spektrum, tak mi přišel úplně osvícenej, sluníčkovej a božskej. Všechno jsem mu to pověděla a on, mě k mému překvapení, pozval rovnou na rande. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jestli jeho holce nebude vadit, že nás v tom vztahu bude najednou trochu víc, ale Pavel mi hned vysvětlil, že se s Terezou dávno rozešli. Zajímavý. Asi vesmír nebo co.

Protože jsme měli hlad, jen co jsme se na sebe podívali, tak jsme vyrazili na skvělý chilli nudle o zastávku tramvaje dál. Pustili jsme se do jídla i do rozebírání naší vzájemnosti, a tak jsem se dozvěděla spoustu děsivě zajímavých věcí z mého vysokoškolského života… Pavel mě prý měl vždycky tak trochu v hledáčku, ale slyšel od Libora, že jsem frigidní, a tak radši koukal jinam. Ptal se mě taky, jak se stalo, že jsem se takhle spravila, jestli na to beru nějaký léky nebo co.

Hned jsem si vzpomněla, jak tohle vzniklo. S Pavlovým kamarádem Liborem jsme byli v prváku na jednom rande. Já jsem už cestou tam tušila, že to není dobrej nápad, ale Libor si toho nevšiml ani cestou zpátky, a tak mě asi stokrát pozval k sobě na kolej, za zábavou… Vždycky machroval, že ví jak obejít kolejbábu, a že má skvělou sbírku budíků, abych ráno nezaspala na přednášku. Hahaha. Mně bylo jasný, že mi Libor, ani jeho smysl pro humor, úplně nevoní, a tak jsem mu skoro smutně vysvětlila, že na tyhle věci moc nejsem. Libor to po pár týdnech pochopil, ale mně teď došlo, že mě ta trapná sbírka budíků stála asi pár let docela zajímavýho sociálně-kulturního života.

Pavel se při mém vysvětlení zasmál a řekl mi, že mu Libor přebral Terezu a maj teď spolu dvě děti a domek u Kolína, takže zřejmě časem získal efektivnější balící metody. Chvilku bylo trapný ticho, a tak jsme dál jedli ty svoje nudle. Za chvíli jsme se už zase snažili o trochu konstruktivní rozhovor, ale nějak jsme se nemohli vymotat z těch kolejně-pubertálních historek. Někdy v půlce druhýho piva jsem se odvázala a svěřila jsem se Pavlovi, že o něm tehdy taky kolovala taková fáma, která mohla dost ovlivnit jeho společenský život.

Slyšela jsem tehdy, že měl prý nějakou blíže nespecifikovanou pohlavní chorobu, ale to podezření se samozřejmě rozptýlilo, když začal chodit s Terezou. Zvesela jsem se zasmála a čekala jsem Pavlův záchvat smíchu a mávnutí rukou. Místo toho jsem viděla, že Pavel buď zrovna rozkousnul chilli papričku, a nebo ztratil schopnost smíchu. Nadechl se, vydechl, a začal povídat něco o lakmusových papírcích…

Když jsem se ho zeptala, jestli je to něco jako post-it note nebo jestli si to mám vygooglit, tak pochopil, že mi to asi bude muset vysvětlit celý. Chvíli se zdálo, že paprička zasáhla nervovou soustavu a Pavel začne každou chvíli brečet, ale místo toho začal vysvětlovat, že má takový nechtěný super schopnosti. Dokáže totiž odhalit i tu nejskrytější pohlavní nemoc, kterou jeho partnerka má, protože se mu okamžitě objeví její příznaky. Každá holka, se kterou kdy byl, neměla nikdy žádný problémy a zdála se být úplně zdravá. Bohužel až do chvíle, než spolu s Pavlem začali spát. Na začátku všech svých vztahů tak vždycky musí svoji partnerku donutit, aby se šla nechat vyšetřit, protože má všechny možný (naštěstí blíže nespecifikovaný) problémy.

V tu chvíli mi ty skvělý chilli nudle pomalu přestávaly chutnat. Pavel začal vyjmenovávat všechny druhy kvasinkových, bakteriálních i prvokových infekcí. A já jsem mezitím vzpomínala na všechny ty sladký léta na základce, kdy jsem si mohla v klidu kreslit prvoky do sešitu a nemusela jsem myslet na to, co asi budou jednou (nebo víckrát?!) vytvářet v tělech mých potenciálních milenců.

Ukázalo se, že Pavel je opravdový expert na poli pohlavních chorob. Měl za sebou zřejmě všechny existující infekce a k tomu i odborné znalosti o těch, které se zrovna vyvíjely ve vagínách jeho potenciálních žen. Zdálo se, že je k tomu navíc odborníkem na estetiku stydkých pysků, což mi už vůbec nepřišlo jako úplně estetické téma k jídlu. A přestože opravdu nerada plýtvám jídlem, odložila jsem hůlky a omluvila jsem se Pavlovi, že už budu muset jít. Skoro vypadal, že to čekal.

Asi půl cesty jsem přemýšlela nad tím, jestli tohle téma Pavel zvolil, aby se mě nějak nenápadně zbavil. Nebo jestli ho fakt nenapadlo, že na pohlavní choroby mě nesbalí. (Rozhodně ne na prvním rande.) Přemýšlela jsem i nad tím, jestli po mně prostě jenom nechtěl v klidu dojíst ty nudle. V druhý půlce cesty domů jsem už na Pavla zapomněla, protože jsem nastoupila do tramvaje a sedla jsem si vedle kluka, kterej fakt pěkně voněl. Usmála jsem se na něj a měla jsem chuť mu to říct, ale pak jsem si uvědomila, že upřímnosti mám dneska skoro už dost.

Komentáře

Komentář