Mít depresi je všechno, jen ne sexy. Je to trochu jako když máte nějakou kožní chorobu. Možná to není až tak moc vidět, ale stačí, že o tom víte. Povídat si o ní úplně nechcete a už vůbec nechcete, aby se vás na ni někdo ptal. Zároveň je ale možná docela dobrý to zmínit, protože se vás pak nikdo dokola neptá, proč se tak často drbete na zápěstí. Jenže když to zmíníte, začnete mít takový vtíravý pocit, že už vám lidi tak nadšeně nepodávaj ruku.
Mě se ty stavy fakt dlouho nechtěly řešit, a tak jsem s nima bojovala sama doma, s kočkama, s alkoholem, a s dovolenou. A když došla dovolená, tak se dny neplaceného volna. Tak dlouho jsem s tím bojovala sama, až jsem se před pár týdny dostala do kritického stadia, kdy jsem si každý večer přála, abych se ráno už neprobudila. K tomu jsem měla intenzivní pocit, že z každé buňky mého těla odešla všechna radost. Neměla jsem chuť vycházet z domu, mýt se, oblíkat, jíst, rozhlížet se na přechodu…
Často jsem neměla dost energie ani na to, abych zvedla ruku, udržela tužku, ukrojila si chleba nebo si ukousla jablko. Mělo to sice nějaký váhový benefity, ale jinak to bylo víc špatný než dobrý. Hlavně taky proto, že jsem přestala mít ráda všechno a všechny, včetně svých koček, a to už je co říct, protože jsem si naprosto jistá, že svoje kočky miluju.
Měla jsem pocit, že veškerá činnost, a vůbec celá lidská existence je tak zbytečná, že můžu stejně tak dobře ležet na koberci pod lustrem a čekat, jestli náhodou samovolně neumřu dřív než na mě spadne. Jediný člověk, se kterým jsem byla občas ochotná mluvit, byla Káťa a ta mě po určitém přemlouvání donutila zajít si k doktorovi. A tak jsem si i já našla svého psychiatra.
Ač název jeho pozice zní vcelku hrůzostrašně, je to moc milej pán. Navíc mě k mému překvapení nenechal nikam zavřít, z čehož jsem měla celej život trochu obavy. Kapacity uzavřených oddělení psychiatrických léčeben jsou eviděntně omezený a já nejsem až takovej blázen, jak by se mohlo zdát. Vlastně si málokdy připadám tak normální, jako když od něj odcházím.
Od chvíle, kdy jsem se to přestala bát řešit nahlas, se mi občas stane, že na tohle psychotéma přijde řeč i s někým mimo ordinaci a díky tomu jsem zjistila, že dneska skoro všichni někoho maj. Psychiatra, terapeuta, kartářku, ezopaní, kouče, a nebo třeba kněze… A když náhodou ještě nikoho nemaj, tak si daj aspoň dvakrát třikrát denně brko, lajnu, emko, plato ibáčů, deset piv nebo co jim funguje, protože snášet tuhle naši virtuální realitu celej den za střízliva je prostě na hlavu.
I když se teď léčim, tak se ty roztomile depresivní stavy v nepředvídatelných intervalech vrací. Zákonitě je to vždycky ve chvíli, kdy je Kateřina někde ve sklepě bez signálu, v letadle cestou na jinej kontinent, a nebo má totálně vybitej telefon, takže mi nemůže říct že “to bude dobrý,” ani nic jinýho… Nicméně takovej černej moment je docela dobrý vylejt z tý samoty v hlavě, a tak se teď vždycky snažím najít nějakýho parťáka. Buď se nutím vyjít ven, i na schod před dům je dobrý, ale to se mi často nedaří, a tak zkouším vylézat aspoň virtuálně.
Před pár dny jsem takhle hledala někoho, s kým bych si zavolala a trochu víc se zakotvila v té radostné části naší existenční reality, ale strýček Murphy zařídil, že nikdo z mých blízkých nebyl online, neodpovídal na zprávy, ani nezvedal telefon. Když mi dojdou blízcí, začnu obvykle psát lidem, se kterýma jsem v nějaký fázi svýho života spala, protože mám tak nějak pocit, že nás (i mimo historie našich tělních tekutin) něco spojuje.
A tak jsem si vzpomněla na Vincenta, kterého jsem asi před šesti lety vyhrála v silvestrovské sázce s kamarádkou. Neměla jsem v té době ještě přílišnou úctu ke svým potenciálním partnerům a navíc už jsme ten večer něco vypily (a byla jsem mladá a blbá a tak), takže nám přišlo jako děsně dobrej nápad vsadit se, která z nás sbalí kamaráda našeho spolubydlícího, co se s námi přijel opít do novýho roku. Moje balící techniky byly v kombinaci s alkoholem vždycky tak trochu ofenzivní, takže jsem se ani nedivila, když jsem těsně po půlnoci vedla chlapce do svého pokojíčku na soukromé novoroční ohňostroje. Byla to velká legrace, včetně toho, že nás asi za dvě hodiny oba upřímně překvapila moje příchozí menstruace, která zřejmě taky chtěla přivítat Nový rok v plné parádě. To nás donutilo si až do rána povídat, čímž se z nás stali docela dobří přátelé a doteď si občas napíšeme jak se máme. Většinou spolu nezávazně konzultujeme naše více či méně partnerské vztahy a nebo se informujeme o nových výdobytcích na poli imtimních technologií, ale terapeutický kroužek jsme vedli poprvé.
Byla jsem moc ráda, že Vincent neměl tendenci zlehčovat moje problémy, jak to někdy spokojení a úspěšní lidé mají tendenci dělat, ba právě naopak. Velmi rychle pochopil, co potřebuju, zavolal mi a asi dvě hodiny si se mnou povídal, přestože musel vyposlechnout spoustu “nevím”.
Po chvíli mě dokonce přesvědčil, abych vyšla ven, a dokonce i abych slezla z té hřbitovní zdi, na kterou jsem si záhy lehla “protože blízkost smrti mě uklidňuje”. S mnoha odkazy na naše humorné seznámení a na ironii existence některých přátelství jsem po těch pár hodinách vzdáleně blízkého mezilidského kontaktu nakonec přicházela zpět domů mnohem víc v klidu a s vyhlídkou toho, že snad zase zítra zvládnu vstát do práce a tak nějak “normálně” žít.