Nikdy jsem nebyla dobrá ve vyjadřování pocitových sdělení, ale na rande jsem se s tím nějak naučila pracovat. Když jsme už skoro u mě a ještě nemáme na dohled to nepříjemně nátlakové místo přímo přede dveřmi, zeptám se: „Jdeš nahoru nebo se rozloučíme támhle na rohu?“ Tím vytvořím jasnej scénář toho, co se asi bude dít, a nikdo zbytečně neočekává nic jinýho. Váhavě řekl, že chce jít nahoru, tak jsme šli.
Ráno jsem vstala a vydala se na snídani, což asi nebyl nejlepší plán vzhledem k tomu, že jsem byla ještě opilá, ale zvládla jsem to. Nejsem včerejší, takže v podobných situacích nechávám odemčené všechny dveře a vytvořím tak ideální únikový východ pro případ, že by si ten dotyčný myslel, že to nakonec nebyl tak dobrý nápad, chodit nahoru. Ale tenhle neodešel. Tak jsem si k němu ještě lehla a spali jsme do čtyř.
V 5 navrhl, že už půjde domů, a já že ho doprovodím, abych vydýchala tu kocovinu. Všichni meteorologové světa nám zřejmě drželi palce, protože jak jsme vyšli ven, vysvitlo sluníčko a zalezlo jen na malou chvilku, když si šel koupit chleba do večerky. Na Jiřáku jsme se před kostelem na chvilku zastavili a on že si ubalí cígo. V tu chvíli se kousek od nás zaparkoval nějaký pouliční umělec a začal hrát na housle klasickou taneční melodii a ta se rozléhala po celém náměstí. Tak jsme tam tak stáli, on kouřil, a oba jsme nějak nevěděli, co cítit, když nás někdo takhle okatě postavil do scény z romantického filmu. Že to bude komedie, jsem se dozvěděla až o kousek dál, když mi na otázku „kdy se uvidíme?“ odpověděl, že se chce potkat organicky. Pak mě dvakrát za sebou dlouze objal, protože tak se to dělá, když už někoho nemáte v plánu vidět. Ve chvíli, kdy jsme se rozešli, začalo pršet, ale já už jsem si těhle znamení dávno nevšímala.
Měla jsem v Londýně šéfa, kterej byl taky posedlej organickejma věcma. To je taková ta zelenina, ovoce a šampony, který rostou bez chemie a vůbec hrozně zdravě. Ale organický setkávání, to je úplně jinej level. Nicméně jsme to zasadili krásně, tak teď to hlavně nepohnojit, protože pak už by to nebylo dost organický.
Dřív bych mu v rámci vší organičnosti psala tak dlouho, dokud by mu bylo fakt blbý neodepsat a časem bych ho naučila i odepisovat docela včas. Chodila bych na místa, kde vím, že bude, protože se chtěl přece potkávat organicky a náhodě se dá vždycky trochu pomoct. Vlastně bych ho nějak donutila, aby mě poznal a zjistil, že jsem super, a nakonec by se do mě asi i zamiloval. Jenže už mi došlo, že se nesnažím vycvičit psa, ale hledám kluka, se kterým chci strávit nějakej čas, bez vodítka. Takže s tímhle roztomilým pseudoplayboyem jsem se rozloučila. Díky čau.
Tohle setkání bylo samozřejmě pár týdnů zpátky, když nám ještě přišlo normální jít večer ven s přáteli na pivo a ráno se vrátit domů s novými kamarády. Asi o týden později už bylo všechno jinak. Pracovala jsem z domu a začínala jsem tušit, že budu nejspíš v nejbližší době potřebovat antibakteriální mýdlo. Tak jsem se v teplákách s neumytou hlavou (home office rulez) vydala do obchodu a v uličce s dezinfekcemi jsem narazila na spolužáka z vejšky. Na škole se mi chvíli líbil, ale vždycky byl hrozně moc ženatej, takže jsem rychle pochopila, že tudy cesta nevede a radši jsem se soustředila jinam. Dneska byl ale dost milej. Chvilku jsme si povídali a když jen tak náhodou zmínil, že z ničeho nic zase vůbec ženatej není, zalitovala jsem, že jsem si nenasypala do vlasů aspoň suchej šampon a že se na výpravy 300 metrů od domu neoblékám trochu lépe.
I přes to jsem musela zapůsobit, protože mi večer napsal. Jak jsme si tam povídali, tak se v tu chvíli chtěl prej zeptat, jestli bych někam nešla. Ale nezeptal se. A ani když mi teď psal, tak se nezeptal. Je zeptání už to, když někdo zmíní, že se chce zeptat?
Jako silná emancipovaná žena, která si zvládla v posledních dnech sehnat roušku, velké balení toaletního papíru, antibakteriální mýdlo, dezinfekční gel na ruce i sprej na povrchy, jsem se odhodlala a napsala mu, jestli by se mnou někdy nezašel na muzikál. Byla to taková zkouška ohněm, protože většina lidí muzikály zrovna nemiluje, ale záhadně jsem se trefila do někoho s podobně zvrhlou láskou ke zpívanému dialogu a napsal mi, že moc rád.
Za dvě hodiny zavřeli divadla, a tak jsme se s hudbou v srdcích shodli, že bychom teda mohli jít aspoň někam na kafe. Domluvili jsme se na pozítří a já jsem se těšila, že zas jednou půjdu ven s někým, kdo má aspoň nějaký stejný zájmy.
Bohužel den poté zavřeli i kavárny, tak jsme to zase zrušili a naplánovali si procházku po venku, když teď nikde nikdo moc necourá. S tímhle spolužákem bych si mnohem raději poslechla smyčcové pouliční umělce, když už jsem předem věděla, že by se u toho nemusel kroutit bolestí. A půjdeme samozřejmě v rouškách a v rukavicích, protože tak je to teď nejromantičtější. Aspoň nás to donutí se v počátečním navazování kontaktu poslouchat a přitom dodržovat zdravý odstup.
O chvíli později mi zavolala kamarádka, že chytla koronu, ale že všechno dobrý, ať se o ní nebojim. Jen jak jsme se předevčírem viděly, tak bych se teď měla zavřít radši na 14 dní doma a nevycházet… Bála jsem se sobecky spíš o svůj osobní život, ale vzala jsem to jako výzvu, odsunula jsem melodickou procházku o dva týdny a následující tři dny jsem v pravidelných intervalech fascinovaně sledovala roušku s kytičkama, co se mi smutně houpala na lampě.
Čtvrtý den jsem toho nechala a nainstalovala si Tinder, protože nic nemotivuje k seznamování víc, než dvoutýdenní karanténa. Zahlídla jsem tam spoustu kamarádů, včetně pseudoplayboye z nedávna a taky spoustu lidí v rouškách, což ve mně vyvolávalo pocit bezpečí.
Dlouho jsem na Tindru nebyla, takže jsem úplně zapomněla, kolik mužů je tam na fotkách nahých (nebo polonahých), kolik zadaných týpků si hledá milenku a jak moc teď frčí BDSM. Co mě v koronavirové době překvapilo nejvíc je ta spousta Italů, hledajících si novou známost bez naskenovaného potvrzení o bezinfekčnosti a fotky s rouškou na obličeji. Češi ale taky umí odradit. Profilovka před milánským dómem, fotka na lyžích nebo zmínka „rád cestuji“ ve mně dokázaly vzbudit maximálně nutkavou potřebu umýt si ruce. Na druhou stranu mě bavily inzeráty typu „hledám asymptomatickou sympaťačku ihned k nastěhování“ nebo „na první rande ti místo růže přinesu toaletní papír“ nebo kluk jménem Antibakteriální Gel. Krize zřejmě podporujou kreativitu.
Tinder jsem velmi brzy odinstalovala a místo něj sledovala svůj Facebook, pomalu se zaplavující aktuální dystopií. Je hezké vidět koláže delfínů v sladkovodních řekách i babičky, co od rána do večera šijí roušky pro nemocnice, které doplácí na monetární zájmy politických elit. O něco hůř se mi pozorují všechny ty katastrofické titulky, děsivé prognózy, přímé přenosy, tisíce vyjádření a hejty v komentářích, které ani v takové době neumí ztichnout.
Nevím, jestli je vhodné se v takové šílené době vůbec chtít s někým seznamovat, protože tady evidentně všichni tak do dvou týdnů umřem na infarkt ze zpravodajství. Ale i přes to si teď píšu s jedním bezva klukem. A taky si mnohem víc volám a píšu s lidma, které mám ráda už dlouho. Sdílím s nima, co děláme v naší bytové jednotce 2 kočky + 1 já, povídám si s nima o věcech, na které jsem předtím neměla čas a snažím se o ně pečovat, jak jen to z dálky jde. A kdo ví, třeba nám tohle propojení už zůstane.