Začátek tohoto týdne nebyl zdaleka tak veselý, jak bych si přála. Dozvěděla jsem se totiž od svého bývalého přednášejícího, náhodou, na přechodu kousek od Staromáku, že můj spolužák vypadl z okna. Polámal si páteř na tolika místech, že už ho nešlo pospojovat dohromady, a tak umřel. Rozhodilo mě to, protože Kuba byl jeden z takových těch spolužáků z vejšky, kteří mi zůstali. Takový ten kamarád, se kterým jsem, i přes svůj nabitý program, sem tam zašla na pivo a probírali jsme všechny naše vztahy nevztahy a práce či nepráce. Poslední dobou jsme trochu vynechávali, protože Kuba to trochu přeháněl s rekreačníma drogama, což dělal většinou, když se s někým rozešel, nebo když s někým začal chodit. V obdobích “bez holčičích problémů” jak to s oblibou nazýval, to byl takový ten šťastný a spokojený, lehce vyhulený kamarád, na kterého se sice nemůžete spolehnout, ale můžete mu všechno říct. Nejenom proto, že víte, že vás nebude odsuzovat, ale i proto, že neměl zrovna dobrou dlouhodobou pamět, prostě vděčný důvěrník. A tenhle Kuba je pryč.
Jeho pohřeb se blížil a já jsem tam rozhodně nechtěla jít sama. Ale ani Matouš ani Lukáš neměli chuť, ani čas tam se mnou zajít. Chápu že když někoho pozvu na pohřeb člověka, kterého vůbec nezná, není to úplně běžné rande, ale mohli projevit trochu víc pochopení… K čemu mi je vídat se se dvěma klukama, když mi ani jeden není oporou a nesnaží se mě povzbudit, když nejsem tím milým společníkem jako vždycky?
Jediné řešení, které mě napadalo, mi přišlo trochu nevhodné, ale bylo jediné. Otevřela jsem Tinder a domluvila si na čas pohřbu rande na slepo s Janem, se kterým jsem si už pár týdnů psala a zdál se mi jako zodpovědný pohřební typ. Ten měl radost, že na něj po měsíci konečně přišla řada, ale kam jdeme jsem mu raději neříkala. Řekla jsem mu jen, že je to překvapení, a ať si vezme nějaké tmavé oblečení. Nebyla jsem si svou volbou úplně jistá, ale den pohřbu byl tu, a tak jsem s dvojnásobně staženým žaludkem vyrazila.
Potkali jsme se před kapličkou. Honza měl na sobě maskáčové tepláky, gumovky, tmavě hnědnou flanelovou košili a na hlavě takovou tu klasickou debilku, čepicový hit vesnických chlapců po čtyřicítce. Prý si myslel, že půjdem někam do lesa, a tak si nechtěl ušpinit slušné oblečení. Byla jsem v takovém stavu, že by mi bylo jedno, i kdyby přišel v pytli od brambor, jen tu debilku jsem mu sundala “aby mu vynikly oči” a začala jsem mu vysvětlovat, co že ho to teď vlastně čeká. Pověděla jsem mu jak Kuba vypadl z okna, jak jsem se to náhodou dozvěděla, jak jsem smutná a nechci tam jít sama… Honza to vzal docela v klidu, celé si to vyslechl a potom mě objal. Asi na rozloučenou, hned potom mi totiž vytrhl svou debilku z ruky, narazil si ji zpátky na hlavu a mě nechal beze slova stát v zarostlé uličce mezi hroby. A tak mě i poslední z mých Tinderových apoštolů zklamal. Vzdala jsem se naděje, že mě někdo na rozloučení s Kubou doprovodí a loudala jsem se sama skrze řady hrobů ke krematoriu.
Kuba byl evidentně spálen, teda zpopelněn, protože jsem hned po příchodu zahlídla jeho urnu a řadu fanoušků a fanynek, kteří stihli dorazit ještě přede mnou. Hned ve dveřích jsem si vzpomněla na náš poslední rozhovor, na mojí narozeninové oslavě, který byl vlastně jedním z hlavních důvodů, proč se mi na ten pohřeb moc nechtělo. A možná to bylo i důvodem, proč jsme se poslední dobou tolik neviděli. Hroutila jsem se tehdy zrovna ze Štefanovy zprávy o konci mého tehdejšího světa a Kuba ke mě přišel a snažil se mi vysvětlit, že kdybych nebyla tak melodramatická a neprožívala život jako kolumbijskou telenovelu, bylo by to snazší pro mě i pro všechny okolo. A tak jsem ho ve vší své melodramatičnosti nazvala pitomým feťákem a vyhodila ho z oslavy. Několikrát jsem mu potom psala zprávu, ale on mi neodpovídal, a tak poslední hysterická zpráva, co jsem mu poslala byla: “žiješ?”.
A nežil. A už se s ním neudobřím. A na to jestli někdo žije, se už smskou nikdy ptát nebudu. A drogy už taky nikdy brát nebudu. Tak jsem tak stála v tom krematoriu a dívala se na tu urnu, ve které bylo všechno co z Kuby zbylo a nerozkradli to pohřební zřízenci. Okolo spousta lidí v mém věku přehodnocovala svůj vztah ke drogám, ke Kubovi a do toho hrála nějaká odporná smyčcová skladba, aby se nám všem lépe brečelo. Kdyby Kuba nebyl popel, určitě by se obracel v rakvi, protože mi vždycky říkal, že až jednou umře, bude mít na rozloučenou velkou párty v parku, kam se natáhnou pořádný reprobedny a pustí se tam šílený osmdesátkový pecky, jak to měl rád. Jen to nějak zapomněl vyřídit rodičům.
Když jsme si dostatečně poplakali, vydala jsem se pěšky sama domů. Ačkoliv jsem tam znala aspoň tucet lidí, neměla jsem chuť s nikým mluvit. Rozmazaná, unavená a smyčcově znechucená jsem to vzala domů pěšky přes stromovku, abych se trochu uklidnila. Po chvíli jsem si zula boty, vytáhla jsem telefon a pustila nejvíc nahlas, co to šlo, Kubův oblíbenej song – Super Freak. A jen tak sama, naboso a v pohřebním úboru, jsem si tam trsla. Velká párty to zrovna nebyla, ale aspoň trochu jsem mu to poslední přání splnila.
Nakonec jsem byla moc ráda, že jsem ten den mohla strávit sama, a nemusela jsem se s nikým dělit o tu poslední chvíli s Kubou.