Na začátku tohoto týdne se mi rozbilo auto. Měla jsem pocit, že zřejmě nestačí, že jsem přišla o práci, že mi minulý týden umřel kamarád, a že moje nejlepší kamarádka je několik tisíc kilometrů ode mě. Já navíc budu muset svoje poslední peníze zaplatit za opravu svýho milovanýho Favorita Ferdy.
Moje auto se samozřejmě nerozbilo samo. V pondělí jsem přejížděla z odbočovacího pruhu do hlavního a jednomu chlápkovi se to nelíbilo, tak to do mě narval, ohnul mi levej přední plech a zastavil provoz na magistrále, což všichni milujou. Po nárazu ještě vyšel ven a seřval mě jak malý děcko kudy jedu, na což jsem neřekla ani písmenko, protože jsem docela evidentně jela po silnici. Když jsem se po chvíli jeho řevu konečně rozbrečela, vyměknul, omluvil se, a dal mi vizitku že to vyřešíme jindy. Magistrála se zase rozjela a všichni byli spokojený, jen já měla ohnutej plech.
Odpoledne jsem našla pod autem benzínovou skvrnu a když ten den začalo pršet, zjistila jsem že mi někdo v poslední době musel ukrást stěrače, čehož jsem si do té doby nevšimla. Nicméně auto ještě jezdilo, a tak jsem jela nakupovat. Při parkování mě předjížděl chlápek, který se nemohl dočkat až zacouvám, a tak na to šlápnul a urazil mi zrcátko. Levá strana mého auta vypadala teď naprosto připravená k sešrotování. Týpek vyskočil z auta a s klidem mi řekl, že to je v pohodě, protože on je automechanik a vrazil mi vizitku, ať mu zavolám, až budu mít chvilku, že mi to spraví. Nějak moc vizitek na jeden den…
Následující den ráno jsem vezla Lukáše do školy, protože pospíchal na nějakou přednášku, startovala jsem a bohužel jsem nenastartovala, takže mi Lukáš vynadal, vyběhl z auta na tramvaj a nechal mě tam jen tak stát s tím nepojízdným autem. Parádní kluk. Zvedla jsem telefon a zavolala jsem tomu chlápkovi, co mi urazil zrcátko. Ten do půl hodiny přijel, auto i se mnou odtáhnul do dílny kousek za Prahou a tam ho začal rozebírat.
Asi po hodině rozebírání mi vysvětlil, že potřebuju úplně nový brzdy, že mi došel olej, mám prasklé těsnění pod hlavou, úplně rezavý výfuk, díru v nádrži s benzínem, že mi chybí nějaká hadička k chladiči, nemám víčko na kapalinu do ostřikovačů, chybí mi ty stěrače, potřebuju vyklepat ten nabouraný plech a mám shnilé nějaké věci, které drží pohromadě nějaké jiné dvě věci, kterým jsem už vůbec nerozuměla, do toho mám prý prošlou lékárničku a nemám výstražný trojúhelník. Kdybych to chtěla všechno spravit, tak mě to bude stát do dvaceti tisíc, pohoda… Měla jsem v tu chvíli přesně 476 korun na účtě a 1200 v peněžence a byla jsem si docela jistá, že už vlastně žádného Ferdu ani nechci, když jsem tak poslouchalam co všechno mu může být. Automechanik se na mě usmál, a navrhl mi že ode mě mého Favorita koupí, jestli chci. Podepsali jsme kupní smlouvu a plnou moc, já dostala tři tisíce a byla jsem ten nejspokojenější prodejce, protože jsem prodala nepojízdné auto a zase jsem o něco oddálila ten moment, kdy mi dojdou peníze, když jsem teď bez práce.
Pan automechanik mi galatně navrhl, že mě odveze domů, abych se nemusela táhnout autobusem. Cestou si zapálil špeka a já jsem začínala mít trochu strach. Nejenom proto že hulil během řízení, ale taky když jsem zjistila že nejedeme úplně přímou cestou ke mě domů. Po chvíli jsme zastavili na benzínové pumpě, kde natankoval a začal mi tykat. “Jo a já jsem Karel” není zrovna věta, kterou čekáte na benzínce cestou z autoservisu, kam už se neplánujete vracet, protože jste důvod k tomu před chvílí prodali. Když se Karel rozjel, připálil si znova toho špeka a pokračoval v cestě jiným směrem než ke mě domů. Na jednu stranu jsem se bála, protože jsme evidentně nejeli ke mě, na druhou stranu se mi zdál docela neškodný a tak jsem zatím neprotestovala.
Cílovou destinací byl nečekaně McDrive, kde mě chtěl Karel pozvat na večeři. Když jsem se mu snažila vysvětlit, že jsem veganka, objednal mi 2 zmrzliny, 2 čokoládové shaky a sýrové kousky v trojobalu. Objednal to s takovou samozřejmostí, jakoby by bylo v moci zažívání normálního člověka strávit tolik mléka najednou. Když nám vydali zmíněné věci a k tomu dva burgry s hranolkama, odvezl mě Karel do nejvyššího patra parkoviště obchodního domu “abychom si mohli v klidu popovídat”.
Vyjeli jsme až nahoru a já i zmrzliny jsme pomalu měnily výraz. Naštěstí bylo ten den v nejvyšším patře parkoviště kino, takže jsme se moc intimního prostředí nedočkali. Karel vypnul motor a pořád jedl a mě zase pořád vybízel, ať ty tající zmrzliny jenom nesleduju, ale začnu je lízat, že by mu to udělalo velkou radost. Nezačla jsem, a tak se obětoval a obě snědl, zajedl je dalším burgrem a když dojedl i hranolky, zapil je jedním čokoládovým shakem a vysvětlil mi proč jsme tu.
Karel si totiž moc přál abych se stala jeho milenkou. Byl si totiž jistý, že by to pro něj byl celoživotní zážitek. To by nejspíš platilo pro oba, ale přesto jsem na to nepřistoupila… Místo toho jsem se poptala jestli má manželskou krizi, že potřebuje milenku, a pokud ano, jestli by ji neměl řešit spíš se svou ženou než se mnou. Žádnou krizi prý nemá, ale je deset let ženatý a má pocit že už se ženou všechno vyzkoušeli a je to pořád stejný. Já jsem mu na oplátku vysvětlila, že se mnou ten svůj stereotyp rozhodně nevyřeší a že mám kluka, se kterým bydlím a neměnila bych, protože jsme moc šťastní. Nebyla jsem si jistá tím jestli mám kluka, jestli bych neměnila, ani tím jestli jsme moc šťastní, ale byla jsem si dost jistá tímm že chci jet brzo domů. Tak mě Karel smutně odvezl domů.
Doma na mě čekala večeře v podobě rýžových nudlí se zeleninou a kečupovým nápisem promiň na horní hraně talíře, vedle které byly dva lístky na dalajlamovu přenášku tuto středu. Lukáš už spal, ale když jsem jedla ty nudle, byla jsem si vcelku jistá, že mám kluka, kterého bych v tu chvíli rozhodně neměnila, a že jsme vlastně docela i šťastní.
Druhý den jsme poslouchali dalajlamu vyprávět o tom, že se máme podívat na svoje problémy v širším kontextu, a já měla konečně pocit, že moje problémy v poslední době jsou oproti válce v Sýrii nebo hladomoru v Indii úplné nic a trochu jsem se uklidnila.
Favorit Ferda:D
Nejlepší Favorit na světě to byl, snad mu bude s automechanikem dobře 🙂