#12 / RANDE S INTELEKTUÁLEM

Co jsem zase začala chodit do práce, tak před spaním často jen tak zírám do tmy. Ležím, poslouchám vrnění koček u své hlavy, a čekám až se to stane. Až přijdu na to, na co čekám. Nebo až usnu. Často přemýšlím, zda to čekání bude trvat ještě minutu, hodinu a nebo dvacet let. Čekám-li na toho pravého, je to trochu trapný, ale taky to zvládnu. A čekám-li na něco jiného, fakt se těším, co to bude. Jak si takhle ležím v té tmě, tak si občas otevřu svůj noťas a kouknu na seznamku, kdyby vyhrála přece jenom ta trapná varianta. A tam se jednoho dne objevil Štěpán.

Štěpána jsem našla na Lidech. Lidé jsou taková ta seznamka, na kterou člověk chodí, když už má dost všech těch úchyláků z Tindru a začne zase věřit v teplé lidské pocity bez špetky sexuálního podtextu. A taky po tom, co se dozví, že i můj nikdy neumlkající šéf si tam našel “svoju Petrušku”.

Ze všech těch kluků, co mi napsali, jsem si vybrala Štěpána, protože mi připomněl mýho nejlepšího kamaráda. Vypadal na té profilové fotce prakticky úplně jako on. A vzhledem k tomu, že můj nejlepší kamarád je hodný, milý, obětavý, skvělý, krásný a tak obecně šťastně ženatý člověk, tak jsem se rozhodla, že Štěpán musí mít alespoň nějaké podobné vlastnosti jako on. A když mi slíbil ,že není ženatý a nemá žádné děti, tak už našemu setkání nestálo nic v cestě.

Potkali jsme se v jednom baru na Krymský, protože to je prý to místo, kam teď všichni chodí. Bylo evidentní že Štěpán věděl, jak to má být. Přišel narozdíl ode mě včas, měl na sobě vyžehlenou košili s dlouhým rukávem, pil červené víno a kohoutkovku a před ním na stole ležela čerstvá kniha a A2 kulturní čtrnácti deník. Už tohle by nějakou neintelektuální duši mohlo odrovnat, ale vzhledem k mé všeobjímajíci povaze jsem dosedla na barovou stoličku a objednala si rovnou půl litru vína.

Štěpán se rozvyprávěl o svých zájmech a mimo to, že mi nechtěl prozradit, co je přesně náplní jeho práce, mi stihl během prvních pár vět zrecenzovat veškeré kulturní akce, knihy, časopisy, filmy a komiksy, které vyšly v posledních pěti letech. Připadala jsem si trochu hloupá, a tak jsem mezi Štěpánovy nádechy propašovala, že jsem taky viděla pár věcí a četla zlehka několik knih. Trochu jsem se bála, že se mě zeptá na detaily ze strany 45 té knihy, co jsme náhodou četli oba dva, a já si je nebudu pamatovat, a tak jsem se snažila zůstat tajemná a spíš tak intelektuálně oslňovat tím, co jsem náhodou zaslechla na potítku u státnic.

Nenapadlo mě, že tím spustím večer “budem se trumfovat, kdo toho přečet a viděl víc až do zblbnutí”, a tak jsem tu hru hrála tak dlouho, až jsem vypila dva litry vína.

Do mé roztomile nevyslovené opilosti přišel Štěpánův kamarád se slovy “že rozhodně nemám odcházet jenom proto, že přišel”. Evidentně dostal za úkol vomrknout, jestli náhodou nejsem nějaká megadivná jehovistka, tak jsem si zas konečně připadala jako kus dobytka.

Naštěstí mi v tu chvíli přišla zpráva, že moji přátelé zapíjejí v klubu poblíž mého bytu letošní asi miliónté novorozeně některého z mých kamarádů a nutně mě tam potřebují. Konečně jsem měla důvod opustit intelektuální tandem vyžehlených košiláčů, a tak jsem se rozloučila a dotáhla svůj litr vína na kopec do klubu, kde jsem se osvobodila od intelektualismu a mohla se normálně s lidma bavit, jak mi jen artikulace dovolila.

Štěpán naštěstí alespoň počkal tři dny, než se mi znovu ozval, čímž vzbudil malý znovuzájem, a tak jsem i přes fiasko prvního večera doufala, že má nějaký potenciál a rozhodla jsem se, že s ním ještě někam zajdu.

Domluvili jsme se hned na ten večer a já na něj čekala 40 minut ve vinárně, protože “nejela tramvaj”. Vzhledem k tomu, že jsem celou tu dobu využila ke čtení knihy o kultivaci ženské sexuální energie, která mám pocit, že během čtení rozhodně žádné kultivaci neprospívá, tak jsem mu to všechno hned po příchodu odpustila a šla s ním na pivo, protože vinárnu už zavírali.

Rozhodla jsem se totiž, že ho napodruhé totálně opiju a zjistím jestli má taky nějakou normální stránku, a nebo se s ním budu muset bavit o knihách, filmech a časopisech dokud neumřu na kulturní předávkování. Nechápejte mě špatně, já miluju kulturu, ale občas se chci pobavit i o normálních věcech jako jsou ponožky v sandálech a chlupy v nose. I když možná časem vymyslím i lepší příklady…

Štěpán po pár pivech a mém sdělení, že mi připadá jako hyperintelektuál přiznal, že když viděl jak jsem intelektuální já, tak se rozhodl, že nejlepší obrana bude útok a málem mě fakt zadupal. Po pár dalších pivech změnil strategii a já jsem málem ležela na lopatkách na lavici v pivnici se slovy “že se přece nikdo nedívá a tak se nemusim stydět”. Mimo to že líbal stylem, že na Zemi padá meteorit a já jsem poslední žena v okruhu sto mil, tak mi začalo být jasné, že mi vadí že je malej. To jsem asi při tom všem intelektualismu nezmínila, on byl vlastně o trochu menší než já a určitě by mě neunesl a vůbec, chtěla jsem jít domů.

Doprovodil mě před dům a já ve vší vděčnosti a radosti z toho, že už se nemusím bát že bychom se viděli znovu, jsem ho na rozloučenou políbila. Ověřila jsem si aspoň, že kde nic není ani smrt nebere a s otázkou “Už se asi neuvidíme, že?”, jsem za sebou zabouchla dveře.

No a teď zase ležím ve tmě a přemýšlím nad smyslem svého života…a jestli si zase nenainstalovat Tinder.

Komentáře

Komentář