První týden v roce. Paráda! Nový začátky, neokoukaný rána s kocovinou a šance, že letošní předsevzetí neskončí v koši na odpadky jako ty loňský, předloňský a předpředloňský. A především šance, že letos konečně potkám toho pravého, správného a jediného muže, na kterého tady celej život čekám. K tomu všemu jsem si vzala na tenhle týden dovolenou, a tak mě mohl čekat krásný, klidný týden, plný nic nedělání. To by se mohlo nakrásně stát, kdyby to všechno nebylo zase úplně jinak.
První den v roce se mi ozval Kamil. Psal, že má hroznou kocovinu, a že jediný způsob, jak se jí zbavit je “vysexovat se z toho” a jestli bych mu s tím nechtěla pomoct. Lákavá nabídka. Sliboval tehdy, že se ozve, ale nenapadlo mě že takhle… Nicméně jsem napsala Kamilovi, že nazuju pohorky, skočím na tramvaj a hned jsem u něj. Pak jsem si přitáhla peřinu k hlavě a spala jsem vesele dál. Asi za dvě hodiny mě probudil hovor od Ctibora. Popřáli jsme si všechno dobré a povídali jsme si o tom, jak byl minulý rok na nic a letos to bude lepší. Pak jeho holka něco potřebovala pomoct, a tak jsme se domluvili, že si zavoláme pozdějc, a ačkoliv jsem mu volala třikrát zpátky, tak už to nikdy nevzal. Aspoň už vím, že domlouvat se s někým na tom “že si zavoláme pozdějc”, je kravina.
V pondělí ráno mi zavolal šéf s tím, že čtyři lidi ve firmě onemocněli, a tak “ma veľmi prosí” abych dovalila jinak “sa môže stať”, že v létě nedostanu ani den dovolené… No co. Stejně jsem neměla žádný velký plány, a tak jsem se zvedla z postele a vyrazila do práce. Překvapivě ale ani neplánovaná práce ani můj šéf nebyli na tomto týdnu to nejhorší.
Nevím proč, ale celý týden mi pořád chodily nové a nové zprávy od kluků, kteří se mnou chtěli jít na rande. Ne, že bych nerada chodila ven s klukama, vlastně úplně naopak, ale v nějakém rozumném měřítku, a ne na čtyři rande denně… Nebylo to ale poprvé, co se mi něco podobného stalo. Přibližně jednou za rok mám totiž takové zvláštní období, kdy si kluci, muži i pánové zřejmě myslí, že mám kozy ze zlata. Naštěstí z historických zkušeností vím, že každá zlatá horečka jednou skončí, a tak stačí jenom chvilku počkat a ono se to přežene.
Čekání ale není mojí nejsilnější stránkou, a tak jsem nevydržela čekat, až se zájemci protřídí sami, a jednoho z nich jsem si vybrala. Odepsala jsem Štefanovi. Proč? Asi proto, že jsem ho už nikdy nechtěla vidět.
Domluvili jsme se spolu ještě ten večer na pivo, protože se předevčírem nastěhoval zpátky do Prahy a nutně mi “chcel niečo povedať”. Docela jsem se těšila na to až se uvidíme, protože jsem tušila, že tentokrát to bude jiné. Vlastně jsem uměla odhadnout, co mi poví. Že “bol príliš nesmelý“ na to, aby opětoval mou lásku. Že “ma miloval po celý čas”, jenom si neuvědomil, že je to tak. Že “bol hlúpy“ a už nikdy nechce být s žádnou jinou. A že jenom já jsem ta pravá a jediná žena jeho života. Chtěl mi to přece říct už na Silvestra, ale pak ztratil odvahu. Věděla jsem to.
Všichni kluci, kteří mě kdy odmítli, se vrátili přesně takhle. A já je všechny odmítla, protože vždycky přišli pozdě a mě už byli ukradení. Ale se Štefanem je to jiný. Štefanovi bych odpustila všechno. Odpustila bych mu i to, že jsem teď musela sedmnáct týdnů randit jenom proto, že on byl zbabělec. Odpustila bych mu i to, že mi tak moc ublížil a já jsem kvůli němu probrečela víc nocí než kvůli všem ostatním dohromady. Věděla jsem, že mu to všechno odpustím už ve chvíli, kdy ho zahlídnu přicházet na konci ulice a rozbuší se mi srdce. Protože ho miluju. A nebo dostanu infarkt, protože jsem ho skoro rok neviděla.
Nakonec jsem infarkt nedostala, ale bylo to trochu zmatené. Nevěděli jsme úplně, jestli si máme podat ruku, dát pusu a nebo se obejmout. Jen jsme se tak podivně srazili hlavama a napůl se z boku objali, načež mi Štefan šlápnul na nohu. Krásnější úvod jsem si představit ani nemohla.
Šli jsme dovnitř a dali jsme si pivo. Povídali jsme si o tom, co jsme oba dělali v průběhu těch pár měsíců, kdy jsme spolu nemluvili, a proč se vlastně přistěhoval zase do Prahy. Čekala jsem, že konečně přijde to, na co jsem čekala celou tu dobu.
“Vieš, Ema, chcem sa ti ospravedlniť.” Začínalo to pěkně, ještě trochu přidá a bude mu odpuštěno. “Správal som sa ako hlupák.” Amen. Víme. “Tušil som, že ma miluješ, ale tak dobre sa mi s tebou písalo, že som to nechcel riešiť.” Taky víme. A teď by to mělo přijít. “Andrejka trvá na tom, aby som sa ti ospravedlnil.” Kdo je proboha Andrejka?! Sestra? Myslela jsem, že má jenom bratra. “Vlastne ťa mám pozvať na našu svadbu, druhý víkend v máji.” Naši svatbu? Nevím proč, ale při pozvání na naši svatbu jsem si vždycky představovala, že bude Štefan klečet a podávat mi u toho prsten. Tohle ale skoro vypadalo jako, kdyby si chtěl vzít nějakou úplně jinou holku…
Když jsem s úsměvem a trochu v tranzu překonala třetí pivo, došlo mi, že jsem právě definitivně ztratila jedinou lásku svého života.
Tentokrát to bylo už jistý, takže nemělo smysl brečet a počítat, kolikátá ztracená jediná láska mýho života to byla. Jediný, co mi zbývalo, bylo sebrat se a jít dál. Podívala jsem se naposledy na Štefana, tak jak ho znám, a pak jsem ho nemilosrdně přesunula do šuplíku “kamarádi”.
Nakonec jsem mu opravdu odpustila. Došlo mi, že mě nikdy nemiloval a ani nebude, a takovýho kluka přece nechci. Neudělala jsem mu žádnou hysterickou scénu, na kterou se asi těšil, a šla jsem klidně domů. Cestou jsem jen tak z nudy odepisovala všem těm dvanácti statečným, kteří se mi v rámci zlaté horečky ozvali. Myslím že si udělám rušný příští týden…
musím v neděli večer pracovat na nezábavných hovnech, a místo toho na základě sdílení tady toho blogísku na fejsíčku teď sjíždím všechny ty božské zážitky a kvůli tomu mi pro kvalitu mnou odvedené práce zítra asi utrhnou pytel. no štefan už jen tím jménem zní jako pěknej šulík.
j.