Ticho je jediná věc na tomto světě, která nemá žádnou formu. Koneckonců to není věc a není z tohoto světa. To samozřejmě není z mojí hlavy, ale od příjezdu k Láďovi jsem měla pocit, že přečetl zřejmě hodně knih s touto tématikou, protože se mnou stále odmítal mluvit. Ustlal mi na gauči v obýváku a na lednici připevnil lístek s nápisem “vem si co chceš”. Láďova lednička obsahovala snad půlku řeznictví a…mrkev, tak jsem byla odkázána na obživu mrkví.
Oba jsme směli ven z bytu až pátý den od našeho “vylodění v Normandii”, a to jenom “pokud nám bude dobře,” jak říkala paní doktorka. Mě rozhodně dobře nebylo, ale vůbec to nevypadalo na zápal plic, jak se obávala. Bylo mi spíš nevolno z představy, že budu zavřená pět dní v jednom bytě s tímhle bobříkem mlčení. Ze začátku jsem se snažila Láďu přistihnout při nějakém, byť jen jednom malém slovíčku ke mně, ale ne. Byl to tvrďák.
Zato v noci, to byla jízda. Na gauči v obýváku bylo pohodlno, asi jako na hraně skalního útesu, ale za odměnu jsem mohla vést dalekosáhlé hovory s kohoutkem. Ne, Láďa nebydlel na vesnici, ale kapala mu vodovodní baterie, zabudovaná do jeho moderního panelákového jádra z roku 77. Asi šťastný rok. A skoro stejně moderní jako Láďa…
Druhý den nuceného “domácího léčení” jsem si vzpomněla, že mám kočky. Takže jsem rychle spravila Kateřinu o tom, že se o ně bude muset postarat mezitím, co budu tady. Moje nejlepší se sice netvářila zrovna nadšeně, ale když jsem jí slíbila na oplátku celou moji zásobu veganské nugátové čokolády, šla do toho. Tak jsem měla jistotu, že moje kočky neumřou hladem. O tom jestli neumřu hladem já, jsem si tak jistá nebyla, ale dala jsem si mrkev a bylo mi líp.
Třetí den lounskému bobříkovi vypnuli vodu. Byl to přesně ten třetí den, kdy jsem se konečně odhodlala pokořit jádro svou přítomností a dát si sprchu. A nic. Když jsem stála nahá pod sprchou a zjistila, že neteče voda, přišel Láďa a bystře pronesl: “Neteče voda.” Aha. Tak toho bych si fakt nevšimla. “Můžeš dojít do cisterny a ohřát si ji v konvici.” Bezva. Tohle jsem si přesně vždycky přála, běhat po lounském sídlišti s kyblíkem, jako nějaká popelka, abych se mohla trochu ošplouchnout. Měla jsem sice už trochu pocit, že mi slejzá obličej, ale zatím vypadal, že drží, a tak jsem se rozhodla neumýt. Láďovi naštěstí došlo, že jakmile jednou porušil bobříka, nášivku už stejně nedostane, a tak se mnou zase začal normálně komunikovat.
Dívali jsme se spolu na televizi a povídali jsme si o počasí, protože to bylo asi tak jediné, co nás spojovalo. Řekla jsem mu taky, že mu v kuchyni kape kohoutek a že kvůli tomu už dvě noci pořádně nespím, a tak mě přestlal k němu do ložnice, abych se tolik netrápila. Je to sice tvrďák, ale srdce má.
Když jsme šli ten večer spát, zjistila jsem, že má Láďa na nočním stolku budík který tiká tak hlasitě, že by to vzbudilo snad i mrtvé na hřbitově, co se dá vidět z okna. Jenom Láďu to nebudilo, protože ten v klidu chrápal budík nebudík. A já jsem se zase rychle přesunula zpátky od burácejícího Ládi na gauč ke svému kamarádovi, kapajícímu kohoutku.
Čtvrtý den jsem si všimla, že se mi udělaly dva opary, jeden na puse a jeden pod nosem. Asi ze stresu, nebo z nánosů špíny… Láďa mi navrhoval, ať si na to dám vepřový sádlo, že prej mi to udělá dobře. Pomyslela jsem si, že by mi dobře udělalo, kdybych se mohla zase normálně umýt a najíst…ale nestěžovala jsem si a dala jsem si mrkev. A pak se stal zázrak.
Začala téct voda! Ta odstávka vody naštěstí trvala jenom den, takže nešlo ani tak o zázrak, jako o plánované zapnutí, ale i tak jsem z toho měla radost. Díky tomu jsem se mohla den před odjezdem osprchovat a nemusela jsem v tramvaji cestou domů konkurovat bezdomovcům.
Po poslední intimní noci s kapajícím kohoutkem jsem ráno vstala fakt brzo. Takhle brzo nevstávám skoro nikdy, ale měla jsem pocit, že se mi s Láďou nějak nechce loučit, a tak jsem si potichoučku sbalila a vyrazila ke dveřím, abych se v nich potkala s Láďou, který přinesl snídani… “Musíme se přece rozloučit, když jsme spolu strávili takových krásných pár dní.” Na jednu stranu jsem byla ráda, že se můžu konečně po čtyřech dnech normálně najíst, ale na druhou stranu jsem na těch dnech vůbec nic krásného neshledávala.
Většinu času jsme spolu totiž jen seděli na gauči v obýváku a dívali jsme se na cokoliv, co zrovna dávali. Slovem cokoliv myslím to, že kdyby dávali přenos ze záchoda, určitě se na to díváme taky. Občas jsem sice zmínila, jak je dneska hezky, ale tím jsem si spíš povzdechla nad tím, jak je venku, a ne tady vevnitř…
Láďa na naši poslední snídani nakoupil kotel ovoce – jablka, pomeranče, grepy, kiwi. Skoro to vypadalo, že mě chce potrestat, protože moje opary se rozbolely jenom při představě, že k nim to ovoce přiblížím. Ale když má člověk hlad, zvládne ledacos. Při odchodu jsem sice měla pocit, že už mám uprostřed obličeje místo nosu a pusy jen jeden velký bolavý kráter, ale zvládla jsem i grepfruit.
Rozloučili jsme se na nádraží a musím uznat, že mi i přes všechny nesnesitelnosti tenhle lounský bobřík přirostl k srdci. Rozhodně na něj budu ráda vzpomínat. Ale musela jsem mu vysvětlit, že za mnou do Prahy jezdit nemá. “Bylo to krásný, ale radši už to nebudeme pokoušet, abychom si to nezkazili,” navrhla jsem něžně. Láďa nakonec s těžkým srdcem souhlasil a překvapivě mi ani na rozloučenou nechtěl dát pusu. Oparům zdar, Láďo sbohem.
Když mě viděla Kateřina po příchodu domů, začala se hrozně smát. “To musely bejt orgie.” Vysvětlila jsem jí, co jsem celou tu dobu dělala, a tak mi nabídla na útěchu poslední kostičku mojí čokolády a smála se ještě víc. Šla jsem se podívat do ledničky, protože stohodinová cesta z Loun udělá s žaludkem sví a jediné, co jsem našla ve spodní přihrádce, byla jedna poslední seschlá ředkev. Tenhle týden je to fakt z bláta do louže. Sebrala jsem se a šla jsem koupit něco k jídlu, co není kořen.