Ozval se mi Valentýn.
Tak mě to dojalo, že jsem si vypnula telefon a šla se opít do baru naproti svému bytu. Potřebovala jsem trochu propláchnout vzpomínky, abych se dokázala zorientovat v tom, jestli se s ním chci, po tak dlouhé době mlčení, ještě vidět. Asi po třech hodinách ve společnosti ginu s tonikem jsem sice měla v hlavě jasno o tom, že se chci s Valentýnem vidět co nejdřív, ale neměla jsem s sebou telefon, takže jsem s tím stejně nemohla nic dělat.
Někdy okolo jedné ráno, asi po sedmi drincích, jsem už neodolala vidině Valentýnovi odepsat. Sklouzla jsem z barové stoličky na podlahu a skoro koordinovaně jsem vyběhla z klubu na ulici. Při výpadu ze dveří jsem sejmula nějakého kluka, ale vypadal že nemá žádné trvalé následky, tak jsem se koutkem úst omluvila a pokračovala ve své valentýnské misi.
Po chvíli jsem si všimla, že ten sražený pocestný není tak neznámý, jak jsem si myslela. Byl to Iron man se svými třiceti procentními kalhotami. Úplně jsem zapomněla, že jsem mu napsala mailem, do kterého baru jdu. Říkal mi, že mu to chvíli trvalo než si ten mail přečetl, protože nečekal, že budu tak spontánní a vypadal, že už dneska ušel docela dlouhou cestu po hospodách.
Dlouhou dobu přede mnou jen tak stál, ostřil na mě a mlčel a pak se rozhoupal mi něco říct. “Víš, Emo…já jsem si nemohl nevšimnout…ehm…no, nepůjdeme si dát nejdřív drink?” Chvíli jsem váhala a snažila se přemýšlet, protože jsem byla hrozně opilá a zrovna uprostřed něčeho jinýho. Po chvíli jsem zvážila, že odepisování Valentýnovi asi ještě chvíli počká, když má Iron man ty červeně aktraktivní kalhoty.
René byl vlastně docela hubenej. Měl černý vlasy, tmavý oči, dioptrické brýle typu “popelníky” a vypadal až moc chytře. Možná hlavně díky těm brýlím, přes které mu pořádně nebylo vidět do očí. Toho jsem si na speed datingu vůbec nevšimla. Myslím, že byl dobrej nápad s ním někam jít, protože jsem pak aspoň nechtěla hned odepisovat Valentýnovi, který mě nechal skoro měsíc čekat, než mě někam pozve. “Tak jo.” Slezla jsem ze schodů od mých vchodových dveří a šla jsem zpátky do baru naproti.
Barmani měli radost, protože jsme tam všichni tak trochu jedna velká rodina, a do té jsme pro dnešní noc přijali i Reného, sympatického astrofyzika ze Strašnic. Z toho množství alkoholu, které jsem ten večer vypila, už mi bylo tak blbě, až mi skoro ani nebylo tak zle, a tak jsem si objednala Bloody Mery na vystřízlivění, abych si aspoň ráno pamatovala, o čem jsme se bavili. René následoval můj příklad, a tak jsme tam tak seděli, sosali svoje červený drinky, žvejkali u toho řapíkatý celer a dívali se do očí. Já jsem je měla díky těm brýlím trochu zdeformované, takže mi René připadal, že vypadá trochu jako mimozemšťan.
To bylo vlastně docela příhodný. Astrofyzický inženýr s mimozemským zjevem není nic, nad čím by se kdokoliv pozastavoval. A byl docela originální. Povídal mi o tom, že v mých očích vidí celou sluneční soustavu, a že zářím jako Polárka, a proto by za mnou šel až na konec světa. To mě docela bavilo. Nikdy jsem sice neslyšela o Polárkách, který by někoho sejmuly při východu z baru, ale jinak mi to polárkování znělo romanticky.
Asi po hodině rozhovoru došel René k názoru, že si rozumíme, a že bychom spolu měli jít na Říp. Jen tak. Na výlet. Naplánoval to na jeho narozeniny, které měl slavit příští týden. Byla jsem tak nadšená, že se mnou chce jít někdo na výlet, že jsem to schválila okamžitě. Navíc jsem na Řípu nikdy nebyla, a tak jsem jsem měla dvojnásobnou radost. René ale vypadal jako, že mi nevěří, a tak jsem mu musela místopřísežně slíbit, že půjdu. “Slibuju!” Vykřikla jsem na celej bar a máchla po skautsku rukou tak, až jsem rozlila zbytek svýho krvavýho drinku. Barmani rázem vypadali, že by byli rádi, kdyby jejich milá hlučná skoropříbuzná za barem přestala odstrašovat zákazníky. Byly dvě ráno a připadala jsem si vlastně už docela připravená jít spát, a tak jsem podlehla jejich nenápadnému nátlaku “Běž už domů, Emo,” a šli jsme. René mi cestou přes ulici vysvětloval proč tak trval na tom slibu. Už se totiž několikrát s nějakou holkou domluvil, že s ní půjde na Říp, ale tu holku pak už nikdy neviděl.
Doprovodil mě až ke dveřím a vzhledem k tomu, že jsem ho neplánovala pustit nahoru, tak jsme se rozloučili. “Já jsem ti to nestihl doříct předtím, jak jsme se tu potkali.” Čekala jsem, že teď přijde nějaká srdceryvná historka o tom, jak jsme si souzeni, a že mu moje Polárka přeskládala souhvězdí na nebi a bude následovat nevtíravá otázka, jestli bych ho přece jenom nevzala nahoru… “Víš, Emo…hned jak jsem tě viděl, tak jsem si nemohl nevšimnout…jak máš pěkný kozy, tak akorát do ruky.” I v tomhle vyznání byl milý astrofyzik originální. Upřímně mě to dost vyděsilo, a to i přes malé množství krve, které mi kolovalo v alkoholu, co jsem ten večer vypila. Trochu ironicky jsem poděkovala a zabouchla za sebou dveře. Nepřišlo mi, že by měl tak velký ruce…
Přišla jsem nahoru a odepsala jsem Valentýnovi. Ten zněl jakože celý večer nečekal na nic jinýho, sednul hned do auta a přijel ke mně, protože mě “musel nutně vidět”. Moc se mi omlouval a vysvětlil mi, že řešil nějaké rodinné záležitosti, a že jsem mu vážně chyběla a vůbec, byl moc milej. Přinesl mi kytku, kterou nevím, kde ve dvě ráno sehnal, ale sehnal.
Pak jsme šli spát. Dlouho jsme jen leželi vedle sebe, drželi se za ruku a ve vzduchu visela otázka jestli má někdo z nás u sebe kondom. Já mám samozřejmě zásobu zastrčenou za matrací, ale tak nějak nemám pocit, že by to měla být moje starost, a tak jsem ji zapřela. Nakonec se to vyřešilo tak nějak přirozeně, mlčením. Strávili jsme spolu skoro celou noc vzhůru, a když jsme v obětí k ránu usínali, přemýšlela jsem nad tím, jaký font použít na naše svatební oznámení. Valentýn&Ema. To zní trochu jak z filmu pro pamětníky…
O něco později jsme se probudili vedle sebe, nikdo neměl tendence nikam chodit, a tak jsme se spolu nasnídali a pomalu plánovali co bychom mohli dělat příští víkend. Nenápadně jsem zužitkovala astrofyzikální plány z včerejší noci a navrhla jsem výlet na Říp. Valentýn byl nadšený mou ranní spontánností a kreativitou při vymýšlení výletů, a tak spolu pojedeme na Říp.
Když mi druhý den volal astrofyzický René, tak jsem mu to típla. Jasně mi včera říkal, že každou holku, se kterou se kdy domluvil na výlet na Říp, už nikdy neviděl, tak mu přece nebudu kazit jeho statistiku. Navíc sliby po osmi drincích už se nepočítaj a já mám teď Valentýna.
Emo… nebudu Te ani trochu nabadat at nejdes ani do jednoho. Co naplat. Neco s casem delat musis a ani jeden z nich neni dost velky debil na zamitnuti rovnou. Ale to s tim jak nema velky ruce jsi zabila.