Probudila jsem se vedle Matouše a byla jsem ráda, že vidím po ránu nějakou přátelskou tvář. Matouš se překvapivě vzbudil trhnutím a vypadal, jako kdyby zrovna přiletěl z jiné planety. Posadil se na posteli a pověděl mi, že zapomněl včera na jedno rande, a tak musí běžet, protože té holce slíbil, že jí spraví šuplík u pracovního stolu. Nojo, šuplík. Doma jsem měla od Matoušovy poslední návštěvy všechno přivrtaný a spravený, a tak jsem neměla protiargument a musela jsem posnídat sama.
Aspoň jsem se mohla začít těšit na rande s Thorem. Hlavně proto, že jsem doufala v nějaké rozptýlení, ale taky proto, že jsem po posledním rande ze speed datingu v hloubi duše doufala, že lidi může zaujmout něco víc než moje prsa.
Zatímco “můj milý” Valentýn se neozýval od naší romanticky rozmazané chvíle na cestě z Řípu, Thor mi pravidelně odepisoval, a tak pěkně, že jsem se začala usmívat na svůj telefon, kdykoliv mi od něj přišla zpráva. Vždycky doufám, že ten obrázek, co si vytvořím o lidech v hlavě než je poznám, a který mi umožňuje se takhle připitoměle usmívat, bude aspoň trochu podobný tomu, jací opravdu jsou, ale…uvidíme.
Navrhnul mi schůzku v jedné zastrčené uličce na Žižkově, což mě možná mohlo trochu vyděsit, ale nevyděsilo. Já když chci jít na rande, tak mě prostě neodradí asi vůbec nic. Když jsem přišla na naši domluvenou čtvrtou bílou kostku zleva, Thor už tam stál. Měl na sobě tepláky, třičko s nápisem “fallen angel” a šedou mikinu s kapucou. Když jsem si všimla, že má na nohou plátěné bačkory, uklidnila jsem se, protože nevypadal jako někdo, kdo by mě nechal objevovat krásy igelitového pytle zevnitř, zdál se mi vlastně docela bezpečný.
Vešli jsme hned do prvních přízemních nepopsaných dveří a tam byla spousta neznámých lidí. Thor mi vysvětlil, že je to takovej malej anarchistickej bar, který slouží zároveň jako místo, kde se vaří pro bezdomovce, a kde si lidi můžou chodit pro oblečení, když žádný nemaj nebo jim už moc smrdí. Vždycky jsem si myslela, že anarchisti jsou lidi, který někde běhaj, bezdůvodně napadaj lidi, rvou se s policií a křičej protistátní hesla. Ale vypadalo to spíš, že jsou něco mezi komunitou veganských klíčitelů mungo fazolí a kroužkem dobrovolných kuchařů se zálibou ve čtení. Dokonce na sobě neměli černé roztrhané oblečení s kapucou, boty s kovovou špičkou ani tetování v obličeji. Akorát se se mnou vůbec nebavili. Měla jsem na sobě modré šaty s obláčky a červenej kabát s plackou “hrdý pravdoláskař”, takže jsem možná tak trochu vypadala jako že patřím někam trochu jinam.
Thor mi podal misku s polívkou a vysvětlil mi, že mě vzal rovnou na začátek k sobě domů, abych věděla do čeho jdu. Ukázal nahoru na patro nad všema těma lidma a jednu skříňku, kde má věci. Měla jsem trochu obavu, že mě bude chtít hned tahat do postele, ale nastěstí mě nechal sedět dál dole na baru. Ten je částečně vyrobenej ze skleněných lahví, a tak je vidět skrz něj. Koukala jsem na hrnec za jednou z těch lahví a přemýšlela jsem, jak se asi anarchista dostal na speed dating, ale asi i anarchisti hledaj lásku.
Jedli jsme veganskou večeři a pili lokální limonádu, když se jeden z těch lidí zvednul a zahájil schůzku. Seděla jsem tam v pozadí a poslouchala jsem a vůbec jsem se nestačila divit. Poslední organizovaná schůzka, které jsem se účastnila, byla ve skautu asi před dvaceti lety, tak jsem byla trochu překvapená, kde jsem se octla.
Mluvili spolu o tom, jak sledují případy lidí, kteří jsou nespravedlivě vězněni a posílají jim dopisy, protože největším problémem vězení je to, že lidé tam ztratí kontakt s vnějším světem, rodina se od nich často odvrátí, a potom mají mnohem větší problémy se vrátit zpátky mezi “normální lidi”, když vyjdou ven. Doteď jsem nad tím nikdy nemusela uvažovat, a tak jsem měla zas chvíli nad čím přemýšlet. V jednu chvíli jeden z nich vyzval Thora, zda by nechtěl vystoupit a říct něco o svém pobytu ve vězení.
Ve vězení?!
Thor si stoupl doprostřed skupiny a začal nám povídat o tom, jak byl několik měsíců v zadržovací vazbě. Vysvětloval proč a jak ho zatknuli a odvezli do cely. Jak ztrácel pojem o čase a nikdo z rodiny ho nepřijel navštívit. Většina lidí na maloměstě, odkud pochází, začala pohrdat jeho rodinou, protože byla jeho fotka v televizi, a tak se od něj rodina distancovala. Připadal si úplně odstřižený od světa a několikrát chtěl spáchat sebevraždu a jediné, co ho drželo na živu, byly právě dopisy od kamarádů, kteří mu psali, aby to nevzdával.
A teď je zase venku a bydlí tady, protože se neměl kam vrátit. Pořád se táhne soud, spojený s jeho údajným prohřeškem, a on neví, jestli ho zase zatknou. Když domluvil, sedl si ke mě, podíval se mi do očí a řekl mi “nic z toho, za co mě obvinili, jsem neudělal, snad se mě teď nebudeš bát… ” Lokla jsem si ještě hruškové limonády na kuráž a na vyjádření podpory jsem se k němu naklonila a dala jsem mu pusu.
Když jsme dojedli a dopili, tak se mě Thor zeptal jestli s ním nepojedu pro bombu. Ve světle událostí posledních pár hodin jsem se trochu lekla, aby mě nezatkli hned po prvním rande, ale zároveň jsem měla pocit, že ho teď nemůžu opustit, a tak jsem sedla do auta a jela s ním. Jeli jsme několika temnýma žižkovskýma uličkama až jsme odbočili do jedné z nich a zastavili.
Řekl mi ať zůstanu v autě, že to bude hned hotové. Pak šel dozadu za auto a otevřel kufr. Vyndal z něj plynovou bombu, vyměnil ji za novou a šel to zaplatit do pokladny. Já jsem mezitím seděla v autě a přemýšlela jsem nad tím, jestli jsem si opravdu představovala, že jedu páchat nějaký atentát a nebo jsem v hloubi duše věděla, že jedeme pro plyn.
Oddychla jsem si, že nejsem na rande s kriminálníkem a v tu chvíli mi zazvonil telefon. “Prosím…?” Chvíli bylo ticho a pak se ozval známý hlas. “Ahoj Emo…”
Tak Valentýna jsem v tuhle chvíli čekala mnohem míň než atentát.
Prý ztratil telefon, ale myslí si, že mě miluje, a tak si sehnal moje číslo. Já jsem si sice nebyla jistá, jestli tak trochu nekecá, ale zamilovanej Valentýn zněl mnohem jednodušeji než kluk z vězení s bombou v kufru…
Thor zaplatil a nastoupil do auta. Podívala jsem se na něj a tušila jsem, že už ho nikdy neuvidím, a tak jsem se k němu naklonila a políbila ho. Pak jsem ho dlouze objala, usmála se na něj, vystoupila z auta a šla domů.
Za Valentýnem, který čekal přede dveřmi. A který asi už tuší, že nejkratší cesta do mého srdce vede skrz lahev červeného.